Kristina Žantovská: Propuštění zboží do volného oběhu

Carol je Američanka s českými kořeny, před dvěma lety se přijela podívat na dům, kde se narodil její děda a který už pětatřicet let slouží jako naše chalupa. Nechci ale vyprávět její příběh. Sepsala ho do knihy, kterou mi poslala. Byl to dárek.

Česká pošta mi nejprve poslala oznámení, které jsem si musela vyzvednout na přepážce – takže čekání. Sdělila mi: „Obdrželi jsme zásilku, která je adresována do Vašich rukou. Jelikož podléhá celnímu řízení, musí na ni být podáno celní prohlášení s návrhem na propuštění zboží do volného oběhu.“

Četla jsem si tuhle větu dvakrát.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Daleko od hlučícího davu

„Pro hladký průběh celého procesu nám musíte sdělit několik informací a poskytnout potřebné dokumenty. V příloze naleznete podrobné instrukce.“

Měla jsem vyplnit dotazník pro celmí správu. Když jsem nedokázala vyčíslit cenu a doložit doklady o koupi, nepustil mě dotazník dál. Jak můžu znát cenu dárku, ne-li mít nějaké dokumenty, jaké u sta hromů?

Na balíčku bylo napsáno kniha a dárek, to ale nestačilo. Korespondence se začala zahušťovat, nové oznámení o tomtéž a moje snaha dovolat se na zákaznické číslo uvedené v mailu, abych situaci vysvětlila – zákaznické číslo ale nikdo nezvedal.

Vyčkávala jsem, co bude dál. Přišel další dopis, v němž pošta vyhrožovala, že pokud do tehdy a tehdy nepodám informace a zásilku si nevyzvednu, budou mi účtovat skladné 50 korun denně. A pokud do tehdy a tehdy nic, vrátí zásilku odesilateli.

Napsala jsem rozhořčený dopis, že odmítám platit jakékoli skladné, protože nedává žádný smysl. Ale! Představila jsem si Carolin údiv a možná i vztek, že mi posílá dárek a ten se jí vrátí.

Vrhla jsem se znovu na dotazník a aby se věci pohnuly, uvedla jsem domnělou cenu „dárku“, deset dolarů, numero, které mě napadlo. Náhle byla cesta dotazníkem volná. Dostavník se rozjel.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Pár kilo balkánu navíc

Pošta vyjádřila „víru, že díky vzájemné spolupráci se nám podaří co nejdříve dostat zásilku do mých rukou.“

A následovala instrukce, že se musím ještě dopsat do výdejního místa celní správy a znovu pro ně to samé vyplnit a hned poté, že zásilku předávají dopravci. A podstatný dovětek, proclení – nebo-li „propuštění zboží do volného oběhu“ – mě bude stát 350 korun.

Ještě jsem zkusila oponovat, že za dárek platit nebudu, ale marně. Vzdala jsem to, tu ostudu bych nepřežila.

Pak následovala zdánliva banalita, a sice kdy ta nebohá knížka dorazí. Čekala jsem, ale nikdo v daný čas nevolal ani nedorazil.

A pak už se nedělo nic. Žádné oznámení, kde balíček je, nebo omluva, že to nešlo stihnout a pokus doručit ji v jiném termínu. Po čtyřech dnech jsem to vzdala a vyrazila na pobočku.

Ano, příběh končí dobře – knížka od Carol tam ležela, zacálovala jsem 350 korun a mohla jí napsat, že už ji mám. Od okamžiku, kdy napsala, že ji posílá, do momentu, kdy jsem si ji vyzvedla, uplynuly téměř dva měsíce.

Kdybych si koupila nějakou levnou blbost z Číny, určitě by dorazila včas a žádné clo bych neplatila.

A ještě prázdninový bonus na závěr. Za tři pohledy vnukům na skautský tábor jsem zaplatila 109 korun českých. Tím pro mě vzájemná spolupráce s českou poštou končí. Never more, řečeno s Edgarem Alanem Poem.

Autorka je publicistka a divadelní dramaturgyně