Kristina Žantovská: Všechny překřičet

21. prosinec 2023

Odevšad, kde se sejdou víc než tři děti, se ozývá křik. Od radostného výskotu až po děsivé ječení a řev. Zahrada, park, v létě koupaliště, odkladiště dětí u supermarketu, tramvaj a samozřejmě i škola.

Poslechla jsem si dokument o učitelích, v němž se svěřovala jedna paní učitelka, že její noční můrou je hlídat děti o velké přestávce, ale že nejhorší je služba v jídelně během oběda. Míra hluku, když se k dětskému křiku přidají i židle odstrkované od stolu a příbory brnkající o talíře, je taková, že odchází domů s třeštící hlavou.

Čtěte také

A děsí se další služby. Nedá se s tím prý nic dělat, i když se o to mnohé učitelky snaží. Děti se uklidnit nadlouho nepodaří, na chvíli trochu ztichnou a pak to začne nanovo.

Děti chodí domů z permanentního křiku ochraptělé. A křičí i tam, než jim v klidu vysvětlíte, že už nemusí. Že je slyšíte a že je posloucháte. Křičí snad právě z těchhle důvodů?

Když jdete s dětmi do kina a spustí se animák, a Super Mario Bros’mě opravdu bavil!, je hlasitost taková, že je vám jasné, že to hodinu a půl nevydržíte. Požádala jsem slečnu, co u kinosálů hlídkuje, jestli by promítač mohl zvuk stáhnout. Nejprve mi řekla, že tohle je standard, ale pak dodala, že si na to lidé stěžují a za promítačem šla. 

Mystická symbióza

Čtěte také

Když si pustíte s dětmi televizní kanál Déčko, téměř všechny animované filmy jsou uřvané a uječené. To je standard českého dabingu. Přidává se k němu ještě herecké pitvoření a nepřetržitý zvukový design, který se s uječeným slovem pere. Ale to už je standard světový. Samozřejmě existují výjimky, ale jsou vzácné.

Děti si zřejmě zvykly na to, že hluk a vřava je standard, že když chtějí být slyšet, musí řvát, ty ostatní překřičet. Koneckonců vyhrávání v jakémkoli veřejném prostoru včetně záchodků, je musí přesvědčit o tom, že ticho zabíjí. 

V neanimovaném světě dítě křičí většinou proto, že mu něco schází, že něco není v pořádku.  Pokud není nemocné a matka není vystresovaná, bývá v klidu.

Čtěte také

Přihodilo se mi, že jsem cestovala autobusem v jihoindické Karnátace do poutního místa Šringerí. Jeli jsme tam téměř celý den. Autobus byl nacpaný, houpal se ze strany na stranu, doslova drkocal po silnici plné děr a nepřetržitě troubil. Lidé stáli v uličce a drželi se tyčí s rukama nad hlavou dlouhé hodiny. Včetně hubeného Inda s dítětem v náručí. Mohlo mu být tak pět let.

Sedělo mu na kostnatém boku, hlavu mu složilo do ramenní jamky, z níž při každém výmolu na cestě vypadlo a znovu do ní zase zapadlo, aniž by se vzbudilo. Hlavička mu lítala sem a tam a dítě nic, spalo. A táta stál a držel ho bez jediného pohybu. Jakási až mystická symbióza. Nemůžu na ně zapomenout.

Autorka je publicistka a divadelní dramaturgyně

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.