Kristina Žantovská: Jde vůbec o děti?
Kauza kavárny, kde děti vřískaly a pletly se obsluze pod nohama a kavárníci se proti tomu ostře ohradili, dost rezonovala. Nechci se vracet k tomu, jak spolu obě „znepřátelené strany“ komunikovaly, co mělo být řečeno a jakým tónem. V obecnější rovině to ukázalo, jak nám chybějí slova i empatie pro ty na „druhé straně břehu“. Tedy schopnost se domluvit.
Podle mě byl ale spor ještě o něčem jiném, možná podstatnějším. Byl o rodičích, většinou matkách. Chtějí vychovávat děti svobodně, takže je nechají dělat, co ve svém věku dokáží, a to i na veřejnosti. Ne-li v kavárně, kterou berou přirozeně jako hřiště.
Čtěte také
Dítěti je šumafuk, kde si bude „hrát“, chce vidět a prozkoumávat nové věci. Skrze hru poznává svět, učí se a rozvíjí. Pokud matka nesjíždí instagram na mobilu, ale povídá si s ním a vysvětluje mu, co vidí, obejde se to většinou bez řevu.
Takže proč zrovna s dítětem do kavárny, že? Odpověď je nasnadě, protože to chce jeho matka. Chce z toho času stráveného s dítětem, obecně z „mateřského života“, taky něco mít. Potkat se s jinými matkami, pokecat si, prostě si připadat „jako člověk“.
V kavárně může navíc nechat děti bez obav jejich svobodnému „osobnímu rozvoji“. Když ale nejsou k mání dětské koutky, je jen otázkou času, kdy začnou děti z nějakého důvodu svým „svobodným rozvojem“ ohrožovat ty druhé, tedy dělat neplechu.
Láska, pozornost, mantinely
Čtěte také
Neustálé zákazy: „to nesmíš, fuj, nedělejto, podivej se, jak vypadáš, ráno jsem ti dala čisté kalhoty“ apod. ale nejsou protiargumentem. To je de facto šikana, které se dneska může dopouštět jen matka primitiv.
Ale nenastavit dítěti mantinely přijatelného chování uprostřed druhých lidí, když už to dokáže pochopit, je opačný extrém. „Nejsi tady sám“ je ta nejprostší výchova k empatii a ohleduplnosti. Bez ní nevyroste svobodný člověk, ale hulvát a sobec, kterému se vrátí jak bumerang, co neuměla jeho matka, respektovat ty ostatní.
Odskočím do minulosti, kdy si matky v tomto směru „jako člověk“ připadat nemohly. V dřevních dobách socialismu byly pleny látkové, musely se vyvářet a prát, na veřejnosti se dítě přebalit nedalo. V kavárnách se kouřilo a bylo jich asi tak pět do počtu. Nakojit dítě na veřejnosti by způsobilo poprask, ne-li policejní zásah.
Čtěte také
Na otlučeném hřišti kromě zaneřáděného pískoviště skoro nic nedrželo pohromadě a jakákoli hra znamenala velkou improvizaci. Takže ledva dítě vyskočilo z kočárku, chodilo se na procházky třeba Stromovkou a vymýšlelo se cokoli, co by vedlo k radostné hře. Dítě zabavit znamenalo něco vymyslet. Podněcovat jeho hru. Na rozdíl od sezení v kavárně je to práce, ale vyplatí se.
V mnoha ohledech to mají dnešní matky snadnější a je to dobře. Ale dítě v raném věku toho příliš nepotřebuje: lásku, pozornost a nastavit mantinely. Kam až ano a kam už ne. Připraví ho na život v dospělosti. Naučí ho respektu a slušnosti, to není málo. Na tom se za půl století vůbec nic nezměnilo. A to je taky dobře.
Autorka je publicistka a divadelní dramaturgyně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
