Kristina Žantovská: Dům na rohu

Ten dům byl solitér. Dvoupatrová stavba s geometricky rozvrženými okny, podlouhlého tvaru, rozčleněnými do 12 tabulek, budící dojem, že se dají po anglickém způsobu spíš stahovat než otevírat. Kolem nich dřevěné okenice, kdysi svítivě zelené mu naopak dodávaly jižanský ráz venkovského domu kdesi v Provance.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Jako staří Řekové

Žádná vyzývavá architektura, naopak střídmá, neokázalá a praktická. Žádné jiné ambice než vytvořit přístřeší pro příjemný a klidný rodinný život. Tak aspoň na mě působila jeho nenápadná originalita a já lidem, kteří v něm bydleli, docela záviděla.

Nedávno jsem se před tím domem po delší době zase ocitla. Byl podvečer, nízké zimní slunce obalilo dům jistou zádumčivostí. Vedle vchodových dveří, ke kterým vedlo pár schodů, svítilo malé okénko. Neozáclonkované ukazovalo holou žárovku. Evidentně záchod, praktické, ze zahrady se neběhalo po domě, ale vyřídilo se to hned za dveřmi.

Osamělí staří lidé

Trávník na zahradě na konci léta nikdo neposekal. Dlouhé šlahouny poleželé trávy dají na jaře pořádně zabrat. Stará bílá lavice a malý stolek ponechané větru a dešti.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Úřednická estetika

Okénko záchodu potemnělo. Obešla jsem dům ze všech stran a hledala, kde se rozsvítí oranžovým světlem jiné okno. Nikde se nerozsvítilo. Dům se víc a víc propadal do soumraku.

Kam ten člověk šel, kde právě je? V domě musí být už úplná tma. Kdo v tom domě žije? Stará paní, nebo starý pán? Žije v něm celý život? Teď se asi vyštrachal do prvního patra, do pokoje, který býval ložnicí, kde se žilo, milovalo, povstal z ní celý rod. Velká neustlaná postel je jediným místem, kde se dožívá teď.

Peřiny a deky naházené na sobě, staré polštáře, ze kterých vylézají brka z nadraného peří, jak sýpky za léta zteřely. Malá lampička u postele ozáří jen noční stolek se sklenicí vody na umělé zuby. Ten starý člověk se už do postele nepřevléká, leží v ní téměř celý den. Topí si jen v tomhle pokoji, stačí ho jen tak zavlažit, když v posteli se zahřeje.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Na chvíli zažít jinak

Rodina, děti, vnuci. Jistě, třeba někde ve světě. V Austrálii…? Už se za nimi nepodívá. Pokud se nestalo to nejhorší, že jediný syn tragicky zahynul a otec nebo matka ho přežili.

Dům chátrá, není síla ho opravovat a důchod by na to stejně nestačil. Bude se sesedat, pomalu opadávat, jako tolik jemu podobných. I na tomhle bohatém a prestižním kopci je jich víc.

Vždycky se mě zmocní smutek nad marností nebo zmarněností životních plánů a cest. Tolik naděje, tolik síly a odhodlání vystavět si, tak jako dům, krásný život. A co z něj zbyde. Osamělé domy a v nich osamělí staří lidé. Nebo to všechno byla jen má únorová podvečerní fantazie?

Autorka je publicistka a divadelní dramaturgyně