Kristina Žantovská: Na chvíli zažít jinak

A za zády našeho malého paneláku září světelnými girlandami ověšené nákupní středisko ze skla a betonu. Hezky přetopené, takže stahuje z lidí kabáty a čepice a přitahuje puberťáky z okolí, aby se povalovali po fotelech, rozmístěných v chodbách a čuměli do mobilů.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Kdopak by se vlkodava bál

K čemuž se přidává i kdejaký dospělec, nebo paní s těžkým nákupem. Taková veřejná čítárna, odpočívárna nebo čekárna... Permanentní hudební podkres je samozřejmostí, rolničky už jsou out of date.

Člověk by s Puškinem zvolal: Hodokvas v době moru! A tak se raději teleportuju na Taylorovu pláž na pobřeží Pacifiku. Do ztraceného ráje, když ten reálný jen zoufale předstírá, že rájem je, třeba cenovým. U Kamenného zvonu jsou zvěčnění na fotkách Johna Wehrheima ti, kteří měli to štěstí, že se narodili včas a ne do tak stupidního režimu jako já. Že stihli 60. léta v plné síle jejich třaskavosti ve všech směrech.

Nevinnost jsme dávno ztratili

Uvěznění v normalizaci jsme byli proti těm o málo starším kamarádům jak hoši od bobří řeky. Nic proti hochům, ale svět byl tak nádherně veliký a rozmanitý a my si o něm mohli jenom číst.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Ženská otázka

Prozkoumat ho byl sen každého mladého člověka, kterého jsem znala. Pokud jeho táta nebyl vlivný komunista, skončil tak akorát v Tatrách. Nic proti nim.

„Hrdinové“ z Wehrheimových fotek i po mnoha letech říkají do kamery, že to bylo požehnání na celý život. Měli pár let na to, aby si na hawajském ostrově Kauai žili podle svého. Radostně a nepotřebovali k tomu téměř nic. Rozhodně ne hromadu věcí a tlusté účty za elektřinu. Postavili si obydlí ve větvích stromů, pěstovali si zeleninu a provozovali komunitní obchod s tím málem nezbytného, co potřebovali, třeba petrolej do lamp.

Byli svobodní a tehdy ještě bylo kam utíkat. Ale stejně, tak jako se to stalo vyznavačům hippies i v jiných částech světa, třeba na proslulé pláži Matala na Krétě, byla jejich svoboda pro ty nesvobodné nesnesitelná. Camp na Taylorově pláži jim úřady po necelých deseti letech spálily na troud. A víte, komu ta pláž patřila? Bratru herečky Elizabeth Taylorové, Howardovi. Velkorysý chlapík, dal jim ten kus země k užívání a nic za to nechtěl.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Konec sezóny

Přestože pravý ráj je ten ztracený, jak napsal Marcel Proust, ten na Havaji se mu hodně blížil. Revolta těch mladých lidí byla čistá, svým způsobem nevinná. Že kouřili hašiš nebo pili alkohol? Podívejme se kolem sebe a spolkněme sarkastický komentář. Tu jejich nevinnost jsme dávno ztratili. Aspoň na chvíli ji u Kamenného zvonu ale můžeme zažít.

Autorka je publicistka a divadelní dramaturgyně