Iva Pekárková: Kde je Milešovka?
Měla jsem štěstí: mí dva kámoši, Jiří a jeho přítelkyně Pavlínka, mě vzali na kytkový výlet. Pro bývalého budoucího botanika jako já to bylo úžasné. Takový návrat do doby před – moment! – dobrými pětačtyřiceti lety, kdy jsem jezdívala na botanické výpravy.
Čtěte také
Tenkrát jsme se přesouvali rozhrkaným autobusem, ve kterém smrděly výfukové plyny, tentokrát jsme si vezli pozadí v Jiřího pohodlném autě.
Mnoho se toho změnilo. Ale kytky byly pořád stejné – koniklec otevřený, hlaváček jarní, o spoustě dalších botanických špíčků ani nemluvě, až na to, že vykvétaly o dobrý měsíc dřív než před lety. Málo platné, planeta Země se otepluje, ať už tomu chceme věřit, anebo ne.
Na jedné lokalitě jsme pátrali po plicníku úzkolistém. Tahle kytka, v Čechách hodně vzácná, by tam měla růst, prozradil Jiřímu jeden známý. Ale on sám ho prý nenašel. O to větší radost jsme měli, když ho objevil Jiří. Já s Pavlínkou už jsme se vracely k autu, když přišla jeho nadšená textovka se souřadnicemi.
Čtěte také
Šly jsme podle navigace a skutečně: pár set metrů od nás, ve světlince mezi keři, jsme objevili Jiřího ve společnosti jediné rostlinky s květy modrými jako italské nebe. Vážně netuším, co bychom si byli počali bez sofistikované navigace. Nejspíš bychom na sebe čekali u auta a pak se k plicníku vypravili znova, doufajíce, že ho ve změti louček a trnkových remízků, které vypadaly všechny stejně, zase najdeme.
Dnes snad už každý botanik, entomolog či krajinný ekolog používá GPS. Je to sakra rozdíl oproti dobám, kdy bylo třeba lokalitu složitě popisovat – třeba „sto padesát metrů severo-západo-severně od vrcholu Okrouhlíku“. Dnes můžete každou objevenou kytku či brouka během pár vteřin zanést do virtuální mapy a o tu se dělit s kolegy a nadšenci.
Znát všechny hory, co jsou okolo
Při téhle cestě jsem si nemohla nevzpomenout na významného botanika doktora Skalického, kterému dvě či tři generace obdivovatelů z řad studentů a studentek přezdívaly Skalda.
Čtěte také
Skalda měl českou krajinu prošmejděnou, mapu se zaneseným výskytem vzácných druhů nosil v hlavě, a pokaždé nás dovedl rovnou čarou ke kytce, kterou mnozí jiní marně hledali.
Kromě toho měl v hlavě mapu krajiny. Věděl, jak se jmenují všechny hory vykukující nad obzorem, a když bylo ovzduší příliš zasviněné a na obzor jsme nedohlédli, Skalda dokázal zaměřit ukazovák na každý neviditelný kopec s přesností na půl stupně. (Vím to, ověřovali jsme si to mockrát s pomocí mapy a buzoly.)
Kromě toho s ním byla sranda. Jasně, i GPSka může mít smysl pro humor, ta se ale baví na váš účet a to nechcete. Skaldovy vtípky byly něžné, nikomu neublížily. Mám velkou radost, že je dnes k dispozici šikovný a chytrý navigační systém, ale Skaldu jím nenahradíte. Po Skaldovi se stýská mně a spoustě dalších lidí dobrých třicet let po jeho smrti.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
