Kristina Žantovská: Kdopak by se vlkodava bál

Tenhle sličný honák v barvě velbloudí srsti zabíral uličku mezi sedadly a usmíval se. Opravdu tak vypadal. Možná proto, že mu právě jeho majitelka vsunula nějaký pamlsek do jeho štíhlé tlamy. Možná proto, že se na něj usmíval skoro každý, kdo v tom vagónu byl.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Ženská otázka

Tohle velké a nepřehlédnutelné zvíře proměnilo všem tváře. Někdo ji dokonce zvednul od mobilu a chvíli pozoroval živého tvora namísto pohyblivých obrázků. Já se přistihla, že se na něj zubím celou cestu až na Můstek. To zvíře se nijak nepředvádělo, nebylo z nás nervózní ani ostražité. Docela klidně si nás prohlížel.

Když domlsal, složil se elegantně, jen s mírným žuchnutím na bok a jeho ladná srst se jak vlněná pokrývka snesla do prachu vagónu. Už se nedalo projít vůbec, noví nastupující to velkoryse respektovali a začali se také usmívat.

Kdo je skutečným zvířetem?

Do podzemí města, zmechaničtělého prostoru přesných, navyklých pohybů i vztahů vniklo nečekaně něco nepředpokládaného, živý tvor, který ten celý konstrukt přemisťování – rychlého a ekonomického – narušil jenom svou prostou existencí. Je to paradoxní, ale to zvíře ten prostor polidštilo.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Konec sezóny

A muselo to být velké zvíře, nevídaný druh domácího mazlíčka, jak se těm živým společníkům říká. „Kapesní“ pes, tak oblíbený a snadno přenositelný (a navíc se stravuje jako vrabec) by takovýhle zázrak nedokázal. S dearhoundem jsme se – jakoby – najednou ocitli v divočině nebo v zoologické zahradě, bez mříží a klecí.

Vzpomněla jsem si na román Rolanda Schimmelpfeniga Jednoho jasného mrazivého rána v lednu na začátku 21. století. Ano, tak se ten román jmenuje. Toho mrazivého rána se na kraji dálnice, kde se kvůli bouračce vytvořila mnohahodinová zácpa, objeví vlk. Zastaví se 80 kilometrů od Berlína a šest metrů od námezdního dělníka z Polska. Tomasz ho vyfotí a jeho milá, Agnieszka, námezdní uklízečka kanceláří, fotku pošle do novin.

Z fotky se stane virál a začne pomyslný lov. Na sítích se vytváří vlčí mapa. Narůstá vzrušení, ale i strach a ohrožení. Co když přijde až k našim dveřím? Někdo ho chce jenom potkat, někdo by si rád i zastřílel. Divočina velkoměsta ožije a vyvstane otázka, kdo v ní je skutečným zvířetem.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Krajnice a bílá čára

Dočítám se, že hrdinou nového filmu Martina Šulíka, vždycky přichází s něčím zajímavým, je kůň. Ocitne se nečekaně v bytě učitele Dušičky, který díky němu poznává skutečnou tvář lidí, se kterými žije. Podobně cirkusový kůň jménem Buko změní život své majitelce ve filmu Alice Nellis.

To nejsou jen tak nějaké náhody. Nebudu spekulovat, ale možná nastal čas, kdy bude mnohem zajímavější vyprávět o zvířatech, než dokola o lidech, kteří nevědí, čí jsou a co vlastně se svým životem chtějí nebo dokáží udělat.

Autorka je publicistka a divadelní dramaturgyně