Eva Turnová: Borel i Józa

11. červenec 2025

Glosa Plus

V mládí mě strašně bavilo stonat. Jednak jsem nemusela s košem a jednak mě čekaly dlouhé dny plné totální pozornosti a opojného blouznění, které ukončil až zázračný bílý prášek. I představa smrti byla tehdy spíš jen příjemné sci-fi. Při trhání krčních mandlí jsem se díky rajskému plynu dostala do jakéhosi tunelu, který mě chtěl vcucnout – já jsem se dobrovolně rozhodla, že přece jen ještě párkrát s košem zajdu.

Dnes už pozornosti během nemocí ubývá, pusinky na čelo řídnou, i když se člověk může ukašlat. Tělo zmučené zmutovanými bakteriemi starý dobrý prášek stejně nespasí, nemoc se vleče, a pacient váhá, jestli si dát pseudoefedrinový nášup, nebo vyrazit do lesa na kořínky.

Čtěte také

Eva Turnová: Šotek

A do toho všeho mi před pár lety zjistili boreliózu.

„Už vám ty mrchy vyjely mozkomíšňákem do hlavy, budete muset absolvovat měsíční kůru infuzí antibiotik,“ řekla paní doktorka.
„A určitě to zabere?“ ptám se.
„Většinou to zabírá. Zkuste si pro jistotu ty potvory ještě personifikovat. Klidně je pojmenujte.“

Dejte jim jména

A tak jsem boreliím rozdala jména z kalendáře a k tomu vymyslela příjmení, která nějak s nemocí souvisí.

Čtěte také

Eva Turnová: Šťastný chutělec

Představila jsem si, jak miliony bakterií v čele s Frantou Spirochetem vyjíždějí vzhůru mozkomíšním výtahem, kde s Jardou Plazmidem válejí sudy v hypofýze a bičíkují po kůře mozkové.

Při odkapávání antibiotik si promítám v hlavě, jak teď asi Jirka Chorobák s Radkem Stonavým upalují mozkovými synapsemi, jelikož dobře vědí, že probíhá jejich genocida – v tu chvíli je samozřejmě i trochu lituju, jsou to přece jen živé bytosti...

Po měsíci kapání a promítání se můj stav trochu zlepšil. Zašla jsem za paní doktorkou.