Eva Turnová: Šťastný chutělec
Jakub Flejšar, umělec, sportovec a trenér v jednom, právě vystavuje své několikametrové objekty v rámci Bienále „Sochy pod novoměstskou oblohou“. Před pár lety jsem s ním dělala rozhovor, který kvůli tragickým událostem nemohl vyjít.
Na mou zprávu tehdy odpověděl: „Ahoj, trochu jsem ohledně rozhovoru pozapomněl odpovědět (vůl), ale vzpomněl jsem si (borec). Nečekej ale od přihlouplého sochaře žádná moudra.“
Čtěte také
Tady je jeho část:
Kde bereš energii?
Když dělám sochy. Mně jinak všechno energii bere, sochařina mi ji dodává. To soustředění se, protože musíš nařezat dřevo přesně, něco svařit přesně. Když se dostanu do fáze, že vím, jak ta věc bude vypadat, tak mě přestává zajímat.
Takže v tu chvíli, kdy skončíš, tak skončí i opojení?
Naplnění je práce jako taková.
A souvisí ten stav taky s tím, že u toho nejsou žádný lidi?
Hrozně.
Nemáš je rád?
Mě lidi moc nezajímaj, některý mě dost štvou. Vyhovuje mi mnohem víc bejt sám a mít klid.
Čtěte také
Dalajláma na jedný přednášce říkal, že jsme ve svým projevu moc hysterický, ať jde o ty pozitivní emoce, nebo o ty propady. Já třeba prožívám všechno.
Já zas vůbec nic. Když jsou věci v háji, tak si říkám, že to je taky zajímavej stav.
A když jsi zamilovanej?
Tak taky u toho dost přemejšlím.
A potřebuješ, aby ti partnerka rozuměla? Může mít jinej smysl pro humor?
Jinej smysl pro humor mít rozhodně nemůže. Musí se smát mejm blbejm fórům, jinak padla. Musí mít i vkus podobnej jako já.
Takže by měla mít ráda tvoje vtipy a tvoje sochy.
Sochy se jí líbit nemusej, o těch si někdy nejsem ani já jistej.
Jde ti o to, že tu po tobě něco zůstane?
Mně jde o ten čas u toho, o to, že nechci ztrácet energii něčím nebo někým, koho nemám rád, když můžu místo toho bejt v ateliéru sám, popíjet a prostě si tam hrát. A proto chci dělat sochařinu, protože se mi zdá, že je mi to nějakým způsobem souzený, má pro mě smysl, mně je jedno, jestli to má smysl pro svět. Asi moc nemá, protože ono celkově to umění je taková zbytečnost, která dává anebo zprostředkovává lidem jen nějakej pocit.
Čtěte také
Umění je dobrý, akorát by se tomu mohlo říkat jinak.
Děláš prostě to, do čeho máš chuť, ani to nemusíš zas tak umět.
Chutění.
Chutělecké dílo známého chutělce.
Působíš docela sebejistě, pomáhá ti sport, co se týče psychiky?
Pomáhá mi to v nějakým sebeuvědomění si, takže jsem si díky sportu uvědomil, že vlastně sport nechci dělat. Že nejsem ten správnej typ, abych se dokázal přinutit a chodil do posiloven. Dřív možná jo, ale to mě přešlo.
A baví tě překonávat svoje limity?
Ne. Limitů netřeba se dotýkat. Proč, k čemu?
Jsi smířenej s věcma, se kterejma nemůžeš nic dělat?
Asi jo.
To je dobrý, to jsi šťastnej člověk.
Šťastnej nejsem. Měl bych bejt, mám se dobře, děti jsou zdravý, ale nejsem, protože přemejšlím.
No ale ty nevíš, jaký to je, bejt šťastnej.
On nikdo není šťastnej, alespoň podle mě, takže možná šťastnej vlastně jsem.
Chutělecké objekty chutělce Flejšara si můžete vychutnat do konce dubna 2026 v Novém městě na Moravě.
Autorka je spisovatelka a rockerka
eva@turnova.cz
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
