Kristina Žantovská: Konec sezóny
Pozná se snadno. Chybí všechno, co by mělo být samozřejmostí. Mapu okolí i ostrova už v hotelu vyprodali, lampičky u postelí nejdou opravit, klika v koupelně vypadává, na přikrývku čekáte tři dny… delegátka se zneviditelnila a zdá se, že se i dost nepříjemně ztenčil toaletní papír.
Jídla je ale dost. Levné víno teče proudem, hosté z polského zájezdu si nalévají tak, že na našince sotva zbyde sklínka. Restaurace s živou hudbou, pizzerie, bistra či kiosky jsou zavřené dřevěnými okenicemi, nábytek je naskládaný v rohu terasy, po které se honí první spadané listí…
Čtěte také
Jedinou atrakcí je sobotní trh v blízkém městečku. Barvitá očekávání jsou iluzí, realita je ve Valledorii prozaická. Kromě několika stánků s místními sýry a klobásami jen dlouhé štangle s hadry a krabice od banánů s domácími potřebami, ložním i spodním prádlem, výprodejem sandálů a tak podobně.
Chlapík prodávající levné prošívané bundy vyřvává jak na lesy. Slyším ale „mortadela“, tak jsem dost zmatená, kolik stánků jeho inzerce obsáhne. I Sardové vědí, jaké divadlo mají cizinci rádi.
Zase bude pršet
Před dodávkou na dlouhém pultu vyrovnané řady kulatých bochníků sýrů, zbarvených od okrové až po tmavě hnědou. Sardka neurčitého věku, drobná s nazrzlými vlasy prokvetlými šedinami, z jednoho ukrajuje obrovským nožem plátky na ochutnání. Má sluncem ztmavlou tvář a obrovské ruce, za kulatými nehty černota, která se nedá vymýt.
Čtěte také
Tahle paní není fake. Sýry vyrábí, prodává a možná i řídí dodávku. Z uší jí trčí chlupy, hlas má hrubý, téměř chlapský, ale úsměv je přátelský. Vypráví o sýru, který drží v ruce, polský manželský pár ji nerozumí ani slovo, ale vychovaně se usmívá a sýr si nakonec koupí.
A pak zazní tržištěm úplně jiný tón. Odněkud se vynoří malá babička v twinsetu, nažehlená a čisťounká s hůlkou v ruce. Přes tržiště ji k autu vede vysoký vousatý mladík a přitom přidržuje jemně ruku na jejích zádech. To gesto je tak něžné a pozorné, že od nich nemohu odtrhnout oči.
U zaparkovaného auta čeká druhý krasavec, je mu dost podobný, možná fratello. Otevřou babičce dvířka vedle řidiče a něžně ji nasoukají dovnitř. Jak anglickou královnu. A ještě připnout pás. Citlivě, aby ji nikde neškrtil. Pak k autu doběhnou asi matka s dcerou, usadí se dozadu i s krasavcem, bratr zkontroluje, že jsou všechny dveře auta zavřené, a sedne za volant. Výprava na trh je u konce – finito. A teď domů na nedělní oběd. Sejde se u něj jistě celá rodina.
Čtěte také
Vzdám nápad koupit prosciutto, které krájí malý statný Sard z obrovských kýt jakoby vyválených v zeleném popelu, protože se u něj vytvořila z turistů nadějná fronta.
Vracím se do hotelu. Mraky se hrnou od šedavého moře, zase bude pršet. Pouštním liliím kvetoucím v dunách to nevadí, ani opunciím, které shazují plody přímo na cestu. Už jim nenaletím, ještě mám v palci neviditelný trn, který píchá i při letmém doteku.
I pro resortisty je čas oběda. V jídelní restauraci drhnou kovové židle o mramorovou podlahu a vyřvává italské rádio. Na strnulých tvářích číšníků vidím naději, že tahle sezóna už brzo skončí.
Autorka je publicistka a divadelní dramaturgyně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
