Kristina Žantovská: Děláme to rádi
Začínám docházet k názoru, že dělat v kultuře, znamená být rád, že to máš rád. Vyčíslit se taková radost nedá, čemuž odpovídají platy lidí, kteří kulturu tvoří a pokoušejí se z ní uživit.
Prostě za to nedostaneš zaplaceno, jak bys měl. Jedna vláda za druhou, bez ohledu na barvu „balíčků“ – dost komické označení pro vládní pokus srovnat státní rozpočet, posledních 30 let potvrzuje, jak si kultury váží a kolik jí ze zmiňovaného rozpočtu přísluší.
Čtěte také
Už to vypadá, že se s tím nic dělat nedá. Bylo to tak dříve a je neustále. Kulturní obraz země se už z té naší „montovny“ zřejmě nějak vyloupne sám. Nevyrábíme nic hmatatelného a v úhrnu se musí kultura ještě dotovat. Tak co bychom chtěli, že?
Práce a jí odpovídající ohodnocení je věcí lidské důstojnosti. Nevím, jestli se tohle slovo ještě používá. Téměř ho neslyším. Zato slovo kultura je nadužívané a používá se i na takovou činnost, která s ní nemá nic společného. A nejde jen o zmatení pojmů, ale o pomatená hodnotová měřítka. Jedno je však jisté, že bez kultury jsme na mapě světa bílým místem.
Umět lecjaké řemeslo
Poslední „balíček“ nám, co pracujeme v divadlech, sebere všechny výhody, které nějak kompenzovaly mizerný výdělek. Ale čert vem benefity, sáhne se i naše platy, sníží se o 0,6 procenta. Hodně divné číslo. V úhrnu nula od nuly pojde, ale jde o princip.
Čtěte také
Fakt, že i v rezortu, který je podfinancovaný tři desítky let, se musí také šetřit, je přímo groteskní. I my máme/musíme pomoct „konsolidovat“ státní rozpočet čili přeloženo do lidské řeči kompenzovat především ta odvětví, kde se špatně hospodaří také desítky let a bez výsledků, které by nebouřily krev daňových poplatníků, kterými také jsme. Stačí si sednout do auta a pokusit se někam dojet za čas, který by délce cesty spočítatelné v kilometrech odpovídal.
Kdyby herci v divadlech měli slušné platy, jako třeba mají jejich kolegové v sousedním Německu, nemuseli by brát kšefty, aby si přivydělali. Moje 90letá kamarádka začínala v pražském Činoherním klubu v jeho slavných dobách. Vždycky se mě udiveně ptá, jak dáme dohromady repertoár, jak ho vůbec nazkoušíme, když všichni herci hrají ještě někde jinde a jsou neustále vidět v televizi.
Čtěte také
Tehdy žili v divadle všichni pro divadlo, vytvářeli svůj specifický styl a společný jazyk právě důvěrnou znalostí jeden druhého, každý měl v souboru svou specifickou roli, byl nezastupitelný – dohromady fungovali jako sehraný orchestr. Společná herecká existence na jevišti je zázrak a jim se podařil.
V divadlech je ještě spousta dalších profesí, které pomáhají de facto vyjít hercům na jeviště. Nejsou vidět a o jejich finančním hodnocení raději ani nemluvit. Stejně jako o možnosti přivydělat si v televizním seriálu. Ale všechno řídí jeden velký paradox. Ukazuje se, že někdo, a jsou mezi nimi i herci, umí také lecjaké řemeslo – třeba obrousit a natřít okna! No, zkuste dneska sehnat lakýrníka!
Autorka je publicistka a divadelní dramaturgyně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
