Kristina Žantovská: Neboj, to se naučíš

Čtěte také

Kristina Žantovská: Léky na všechno

Viditelně nespěchali, v jejich chůzi nebyl žádný stres. Dívali se na sebe. Kluk neměl tvář staženou strachem a táta klidným tónem mírnil jeho obavy. Vzájemná důvěra byla téměř hmatatelná. Pak stoupli na jezdící schody do metra a pomalu mi zmizeli z očí.

Měla jsem pocit malého zázraku a velké vděčnosti za to, že jsem svědkem takové situace, zvláště v době adventu, kterému se připisuje všelicos, co je pro většinu lidí nesplnitelné. 

I opačný příklad

A pak se mi vybavila jiná situace. V polovině zasněženého svahu v rakouských horách chata, taková ta vyvařovna a nálevna a toaleťárna, která zavírá s poslední lanovkou.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Made in Italy

Vždycky zapařená, jak se z lyžařských bund a čepic odpařuje mráz. Kde o kachlovou podlahu drnčí rozepnuté lyžáky a všichni mají červené nosy a tváře jako klauni. Jiný táta, jiný kluk, přibližně stejně starý jako kytarista, seděli nad talíři kouřící gulášové polévky.

„Prosimtě, kdes byl? Řekl jsem, kudy jedeme a pak čekám dole jak dlouho a ty nikde. Jseš nemožnej.“ Kluk mlčel a koukal do talíře. „No, co mlčíš? A jez! Nebudem tady vysedávat.“ Kluk vzal do ruky lžíci, ale bylo to horké. „No, tak foukej, proboha!“ Pak táta teatrálně vykřikl: „Ty snad nejsi ani můj syn!“

Čtěte také

Kristina Žantovská: Jako na koni

Vzala jsem si talíř a šla si sednout jinam a přitom si domýšlela příběh. Kde je maminka toho kluka? Jela s nimi a zůstala v hotelu nebo snad ani nejela a táta vyvezl syna do hor sám? Střídavá péče? Anebo je to úplně obyčejný příběh, rodina funguje podle vzorce: táta je nadsamec a všechny sekýruje. A syn musí být, přirozeně, jako on.

Co si z takového nákladného výletu – jako výčitka se hodí kdykoli: Vždyť jsem ho vzal na hory do Rakouska! – takový kluk odveze? Především to, že nesplňuje tátovy nároky a představy, jakým by měl být, a hlavně, že snad ani není jeho syn! Že je k ničemu.

Nezralí rodiče ničí dětem životy

U nás se prý děti musí chránit především před svými rodiči. Zaznamenala jsem tenhle názor/zkušenost v jednom dlouhém rozhovoru s psychologem Ptáčkem, který jsem si pustila až po jeho náhlém úmrtí. Vím, že je to zjednodušení, když se taková nepříjemná pravda řekne jednou větou. 

Čtěte také

Pokud rozdmýcháváte zlo, může se to velmi snadno obrátit i proti vám. A to se stalo na Slovensku, míní psycholog Ptáček

V rozhovoru ale psycholog vysvětloval, že nezralí rodiče, zvláště když se rozvádějí – a taková je téměř polovina sňatků v Česku –, dokážou dětem poničit život. Pokřivit je, zbavit je jistoty a důvěry, kterou v dětství tolik potřebují. Pak už není prostor ani na lásku, pokud ji přes nenávist jeden k druhému ještě vůbec cítí.

Sleduju, jak se k sobě lidé chovají, sleduju jejich chůzi, gesta, mimiku, co tělo vyjádří i když nepadne ani slovo. Pro práci v divadle jsou to cenné rešerše. Často mám pocit, že by se pozorováním měli zabývat i odborníci, vyrazit do ulic, barevně si označit dospělé jedince podle stavu nezralosti a nabídnout jim okamžitou pomoc, než bude pozdě. 

Hodiny dospělosti. Začít by se dalo tím, že tlačit děti k vlastnímu obrazu, je k ničemu, že si své ambice mají nechat ve vlastní kapse. To by mohlo být pro mnohé rodiče tím nejlepším novoročním předsevzetím. 

Autorka je publicistka a divadelní dramaturgyně