Kristina Žantovská: Jako na koni

Projížděli jsme středozápad, abychom se z východu dostali na západní pobřeží. Když jsme z Montany vyrazili na jih (za den se dalo ujet i 550 mil), začaly nekonečně dlouhé štreky mezi kukuřičnými poli a rozlehlými pastvinami. Silnice narýsované pravoúhle jako avenue v New Yorku, rovné čáry mizící někde za obzorem, kolikráte jsme to viděli v amerických filmech.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Pár kilo balkánu navíc

Parádně fotogenické, ale v reálu pěkná nuda. Nikde nic, na čem pohledem spočinout… uvadající pozornost jsme nahazovali muzikou, co nejdivočejší a puštěnou na plný pecky. Když náš dvanáctiletý Jonáš po stovkách mil zahlédl v dálce pumpu, nadšeně vykřikl: „Konečně civilizace!“

Teprve v Jižní Dakotě se krajina začala vlnit a z prérie vystupovaly podivně nádherné skalnaté útvary jako jehly… Needles.

Jediným rozptýlením byli motorkáři. V srpnu se z celých Států a různých koutů světa sjížděli k Mount Rushmore v Black Hills v Jižní Dakotě. Jsou to romantici, i když působí dost drsně… zastavují na vyhlídkách, pozorují západ slunce. Tomu pocitu svobody a volnosti uprostřed plání prérie, jen já a můj kůň, Středoevropan neporozumí...

Dva gentlemani, aby mi připálili

Do skály vytesané hlavy čtyř prezidentů – George Washingtona, Thomase Jeffersona, Theodora Roosevelta a Abrahama Lincolna – jsou poněkud patetické místo, ale pro takový slet tou pravou scenerií.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Nedělám si iluze, ale chovám naději

Nepochybuji o tom, že motorky nahradily Američanům koně a že mají bikeři, jak se jim říká, v krvi kovbojské geny. Naleštěné stroje, sedla zdobená po stranách kováním nebo třásněmi, někdy i na řídítkách nebo lemech kožených kalhot. Učili se i od rudých bratrů, taky je v téhle zemi nikoho indiánských rezervací jak naseto.

V autentickém zápaďáckém městečku Harlowtown jsem si v místním sedlářství koupila aspoň kožené tkaničky do bot, ale brala bych všechno. Postroje, opasky, řemeny, spony, nádherná práce, dokonalá kůže.

Jonáš přestal bikery počítat, když už na silnici nebyl nikdo jiný. Nejpohodovější byli ti starší. Ve svých strojích téměř leželi a zpod helmy jim vlál prošedivělý vous i vlas. Vypozorovali jsme, že v bezpečné, ale ne bezprostřední vzdálenosti za nimi jela dodávka. V ní rodina nebo kamarádi, takový podpůrný tým s menáží a vším ostatním, co by bylo třeba, kdyby se něco stalo… táta už nebyl v kondici, jako když na srazy jezdil zamlada…

Čtěte také

Kristina Žantovská: Všechny překřičet

Všechny motoresty podél highway byly na tuhle každoroční spanilou jízdu připravené. Na jídelníčku byly prime-ribs, hovězí žebra a obrovské steaky, z jednoho by se najedla celá rodina. Mně stačila sotva třetina k tomu, aby mi takové množství bílkoviny, kterou moje tělo nikdy nezažilo, převrátilo vnitřnosti. Otrava, na jakou nikdy nezapomenu.

Přespat a ráno pokračovat dovolovalo servírovat panáky whiskey před i po večeři, zakouřit si se rozumělo samo sebou. Tehdy to ještě v podobných lokálech bylo dovolené. Nikdy a nikde jinde se mi nestalo, že by přiskočili hned dva gentlemani, aby mi připálili.

Zkrátka od té doby to mají motorkáři u mě dobrý. Dělám jim uličku i na Strakonické... přestože se nemají, kam pořádně rozjet. Nebo možná právě proto. Ať si to aspoň trochu užijí… na těch svých koních...

Autorka je publicistka a divadelní dramaturgyně