Kristina Žantovská: Co je ještě reálné?
Měl to být luxusní apartmán s terasou. Na fotografii tomu všechno odpovídalo. Dost místa a pohodlí pro tři nocležníky, slovo luxusní znělo patřičně. Ubytování jsme našli přes velkou a osvědčenou mezinárodní cestovní agenturu začínající na písmeno B. Jejich hlavní stan jsem míjela při jedné procházce Amsterdamem.
Stále rozšířenějším trendem je, že se s majitelem, který poskytuje ubytování, nemusíte vůbec potkat. Na dveřích apartmánu visí schránka, z té s většími či menšími potížemi vyjmete klíč a jste tam.
Čtěte také
Náš luxusní apartmán byla kuča. Vypůjčila jsem si tohle balkánské slovo pro primitivní příbytek pastevců a dobarvila pejorativně. Pokud se týká obydlí standardního, překládám si ho jako kutloch.
Vstoupilo se úzkou chodbou, která se rozšířila o pár desítek centimetrů do pokoje, a v té nudli bylo naskládáno, co doma už překáželo. Rozkládací gauč značně proležený, jídelní stůl nacpaný ke zdi, aby se dalo protáhnout na terasu, žádné úložné skříňky, zato skleněné police bůhví na co.
Nějaké sci-fi?
Ale všudypřítomná rekvizita dobře stráveného času televize, tak ta nechyběla. Nudle místnosti končila malým výklenkem pro sporák, lednici a skříňku s nádobím, osvětlované lampou bez žárovky.
Čtěte také
Terasa byla zaprášeným pokračováním místnosti, jen s hvězdami nad hlavou a pár spadanými ponožkami z horních pater. Zřejmě je nikdo nepostrádal. Na konci terásky pak na zeď nalepená bouda s manželskou postelí, kolem které se ani štíhlý jedinec neprotáhl. Lezlo nebo spíš naskakovalo se na ni ze strany od nohou.
Frustrace z místa, ve kterém jsme měli strávit devět nocí, mnohonásobně narostla, když jsme se pustili do komunikace s majitelem. Kde je další ložní prádlo a ručníky, proč neodtéká vana v koupelně a tak dále.
Když mi napsal, jestli jsem si všimla, že na konci terasy je master bedroom, měla jsem pocit, že zažívám nějaké sci-fi z nedaleké budoucnosti, kdy už nebude nic odpovídat ničemu.
Budou tu pouze jakási slova a jakési obrázky, které nebudou mít sebemenší vztah k realitě. Budou si žít svým vlastním životem, dokud na ně budeme spoléhat a věřit, že popisují, jak se věci skutečně mají. Anebo v to aspoň doufat, někdy se přeci jenom stane zázrak.
Odpovědnost? Nemůžeme sloužit...
S podivem ale je, že za takové „fake news“, nebere společnost začínající písmenem B žádnou odpovědnost, nejde přeci o reklamu. Neprověřuje, jestli to, co nabízí, odpovídá skutečnosti a je zárukou kvality. Že jste otevřeli dveře právě do téhle kuči, je váš problém cestovatelé.
Čtěte také
Společnost má skvělý ochranný štít, pouze distribuuje a zprostředkuje informace, které jim kdo nabídne. Podobně agentury prodávající letenky u nízkonákladových leteckých společností, jsou jen pošťáky – ti také nemají nic společného s obsahem psaní, které vám přinesou – a nejsou za „úroveň přepravy“ zodpovědné.
Moje pochybnosti se prohlubují nad každou další fotografií, kterou mi někdo ukáže v mobilu. V nějakém photoshopu se odstraní, co nevypadá dobře a lákavě, a je tu další „výsek“ dokonalého světa. I na skládce odpadu dokážu udělat zajímavé fotky.
Nevycházím z údivu, jak může být reálnost věcí tak pofiderní a narůstá ve mně pocit odcizení a absurdity. Bylo by rozumné se s tím smířit. Jenže jak toho dosáhnout, když rozum nad touto „takzvanou realitou“ zůstává stát.
Autorka je publicistka a divadelní dramaturgyně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
