Kristina Žantovská: Moc bezmocných

17. březen 2022

Deset dní po vypuknutí války na Ukrajině, přesněji po agresivním útoku Putina na Ukrajinu, jsme v divadle udělali charitativní večer. Poezie, hudba, diskuse, kasička. Ale… skoro nikdo nepřišel, dokonce ti, co už seděli v kavárně divadla Komedie a mohli sejít o pár schodů níž, dopili a odešli. Anebo pili dál. Anebo šli dál, jinam.

Rozčarování? Ano. Ale taky pochopení, že to, co ještě včera dávalo smysl, dnes už smysl ztratilo. Události jsou rychlejší než my. Vymýšlet, co udělat, se musí každé nové ráno. To, co napadne nás, napadne desítku dalších, takže v jeden večer se koná téměř v každém sále a divadle něco.

Čtěte také

A k tomu, aby vaše snaha nevyletěla komínem, je třeba i … agresivní marketing. Vipácké tváře prodají všechno, i v době ohrožení tohle platí. A když ani jedno nemáte, sedíte v teátru sám.

Takže jak dál. Je tu hromada dobré vůle, a kde je adresát? Sedíte v prázdném foyeru a najednou si uvědomíte, že jste jím vy sám. Uvědomíte si, že to podstatné je vaše obrovská potřeba něco udělat. Všichni ti, co teď rozdávají, organizují a angažují se, potřebují něco dělat, aby se necítili tak bezmocně. Bezmoc s mnohými z nás cloumá od rána do večera. A nějak pomoci je pojistkou a ventilem proti nahromaděnému vzteku, agresivitě, strachu, úzkosti a beznaději. Že se zase píší dějiny bez nás.

Dobrá vůle

Že nám zase pár šílených mozků chce životy zničit, vyvrátit je z kořenů. Nepřipadá vám boj proti očkování a rouškám najednou směšný, trapný, dětinský vzdor? A pozor, média „mají Válku na Ukrajině“ a jakoby covid zázračně zmizel.

Čtěte také

Rozumím pánovi, který jezdí vlastním autem každý den k hranicím, tam s nákladem potřebných věcí a zpátky s lidmi, co před válkou utíkají. Odhodlaně a rezolutně řekl na kameru, že takhle bude jezdit dál, dokud to bude potřeba, klidně několik měsíců. A bylo jasné, že mu to nikdo nerozmluví.

Tohle ohromné odhodlání lidí pomáhat je nadějí po tom, jak jsme se chovali, přesněji řečeno, jakou rétorikou masírovali naši politici veřejné mínění, v první uprchlické vlně. Před sedmi lety jsme si vybudovali v EU pozici nesolidárních východních barbarů, kteří umějí jen brát. Takoví malí vyčůraní zlodějíčci.

Čtěte také

Zdevastovaní komunismem, říkal si asi západ. Teď ukazujeme, že když se nás to týká, když tomu rozumíme, jsme stejně odhodlaní a solidární. To je fantastická zpráva.

Dobrá vůle je totiž jednou z cest, jak dát bezmoci sílu, moc. Jenom díky ní se resuscituje náš soucit, sounáležitost, naše lidskost... Do té doby, než to zase všechno bude jinak. I s tím je třeba počítat.

Autorka je publicistka a divadelní dramaturgyně

Spustit audio