Kristina Žantovská: Vnitřní odolnost
Nedávno mluvil v rozhlase fyzioterapeut Pavel Kolář, ten nejslavnější, jak si ho neodpustila ocejchovat moderátorka, o odolnosti. Snažil se vysvětlit, že to neznamená jenom mít vytrénované svaly. Přičemž od fyzioterapeuta by se očekávalo, že bude mluvit především o zdatnosti tělesné schránky, jak máme o svaly, úpony, obratle a klouby pečovat, zvláště když většina z nás život prosedí.
Moderátorka mu do toho pořád házela vidle, ale on se svým klidným a neinvazivním způsobem nedal. Chtěl prostě mluvit o vnitřní odolnosti.
Čtěte také
Za pevnými svaly a tréninkem se může schovávat vnitřní křehkost, někdy tomu navzdory. Vnitřní odolnost se činkami nedá vycvičit. Psychiatrické ordinace jsou přeplněné příběhy o tom, jak dokážeme život a těžkosti, které přinese, stále hůře zvládat.
Vždycky si vybavím generaci, která prošla válkou, a lidi, co přežili koncentrák, a zastydím se za ta fňukání na ty naše blahobytné životy. Proč nás všechno, co je jinak, než jsme chtěli, frustruje, vrhá do deprese? Třeba nesplněná očekávání, těch je vždycky víc než splněných přání. Covidové dvouročí tyhle frustrace jenom mnohým lidem znásobilo.
Přecpaný žaludek a hlava
Indický jogín a mystik Sadguru říká, že pokud se upneme jenom k tomu, co vyrobila naše představivost, říkejme tomu k dennímu snu, zbavujeme svůj život dobrodružství, že může přijít něco nečekaného, skutečně překvapivého, co nás může naplnit daleko víc, než o čem jsme snili.
Čtěte také
Denní snění bývá strašně banální/omezené a radost z objevu, z údivu nad rozmanitostmi životních příležitostí rozhodně nepřinese. V urputné snaze něčeho dosáhnout, vydřít si to, chybí radost. A kde jinde ji brát než v životě.
Mám kamaráda, který mi jednou za rok umyje okna. Jinak cvičí tai-chi, medituje, čemuž předcházela spousta jiných zájmů, aby tohoto byl schopen. Blíží se sedmdesátce a je vytrénovaný nejen zvenku, ale i zevnitř.
Prokázal to v okamžiku, kdy ho vykopla druhá žena, jak to sám nazval. Má s ní dvě poměrně malé děti. Našla si mladšího. Dost obvyklé. Ale nedává jí žádnou vinu, „sám si to do života přitáhl“, řekl. „Co jsem čekal? Byla o moc mladší. A já dělal manžela a tátu a zapomněl na sebe, ustrnul jsem v ubíjejícím stereotypu. Už jsem ji ničím nepřekvapoval. Nemůžu se na ni zlobit, nemůžu se přece na nikoho zlobit za svůj život.“
Čtěte také
K tomu dospěl po třech měsících, ale nejdřív to byl pořádný šok. Přestal jíst, tři týdny nepotřeboval jídlo. Úplně se vyčistil, necítil tělo, v hlavě neměl jedinou myšlenku. Bylo to nádherný, říkal; takhle by chtěl žít. První jídlo byl zbytek květákové polévky po dětech a jedna hruška. Prý nikdy nic tak dobrého nejedl. Pak už byl připravený na to se odstěhovat.
Vrací mě to k Sadgurovi. Podle něho je kamenem úrazu letargie, která vyvěrá z přesycení – buď máme přecpaný žaludek, nebo hlavu. Paradoxně pak už nemáme energii na to... žít, život zvládat a radovat se z něj.
Autorka je publicistka a divadelní dramaturgyně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
