Kravín na konci pekla vám vyrazí dech. Věnováno: kravám 166, 168, 237, 152, Sněhurce, telátkům Aničce a Matýskovi

Svědectví vyráží dech a člověk nechce uvěřit, že Andělová nepopisuje středověk, ale 21. století. V záhlaví najdete, že je věnována „kravám 166, 168, 237, 152, Sněhurce, telátkům Aničce a Matýskovi a všem ostatním statečným bytostem“.

Ať otevřete knihu na jakémkoli místě, setkáte se s popisem reality tak drastickým, že bojujete sami se sebou, abyste dokázali přečíst alespoň několik vět:

„Jdi ještě krok,“ popoháním krávy dole na rampě, aby se bez zbytečného otálení řadily na místa a ušetřila jsem je zbytečných ran od PsychoRenaty. Pátá v řadě mi ale nastupuje jedna hodně bolavá. Přední nohu má celou nakřivo, spodek nohy má nateklý a z paznehtu jí čvachtá hnis. Situaci chápe, je z ní stejně vyděšená jako ostatní a snaží se jít, co nejrychleji může. Čekám, až dojde, nemám sílu ji popohnat v tomhle stavu ani hlasem. Renatě se však zdá, že brzdíme její tempo. „To je neumíš popohnat, Zuzano, já sem dolů nebudu furt běhat!“
„Neřvi na mě, já je tu popoháním, ale nemůžu za to, že jsou ve stavu, kdy nemůžou chodit,“ ukážu na tu kulhavou, které zbývá už jen pár kroků, aby došla na místo. „Mě to nezajímá!“ Podívá se na ni a praští ji tyčí přímo do té bolavé nohy. „To nevidíš, že ji ta noha bolí?“ tečou mi nervy při pohledu na bolavé zvíře. „Ať si zvyká,“ odpoví a jde srovnat ostatní.

ukázka z knihy Kravín na konci pekla, str. 103

Kde se stala chyba: u nás, u lidí? Ptáme se Zuzany Andělové v Hovorech. Moderuje Eva Hůlková. (repríza)