Konstantin Ustinovič Černěnko

Když tenhle „kočí“ dojel se svým povozem na konec cesty, měl už hodně pomalé tempo, paradoxně byl ale na tom nejlepším parkovišti, jakého se mu mohlo v tehdejším Sovětském svazu dostat. Od února 1984 do března 1985, přesně 390 dní, byl „kočí“ Černěnko generálním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, předsedou prezídia Nejvyššího sovětu a také předsedou Nejvyšší rady obrany. Byl už ale tou dobou také těžce nemocný. K dlouhodobým problémům se srdcem a plícemi se navíc o prázdninách 1983 přidala těžká otrava zkaženým rybím masem, která způsobila, že trávil dlouhé dny na nemocničním lůžku. S notnou dávkou ironie o něm ruský novinář Leonid Parfjonov napsal, že „…aniž by nabyl vědomí, ujal se funkce generálního tajemníka…“.

Cesta Konstantina Ustinoviče ze sibiřské osady Bolšaja Těs do nejvyšších pater sovětské politiky byla nejprve pozvolná – je to sled mnoha komsomolských a pak stranických funkcí, nejčastěji v oblasti agitace a propagandy v Krasnojarsku, Ujaru a Penze. Akcelerace nastala poté, co se Černěnko stal v roce 1948 vedoucím oddělení propagandy a agitce při Ústředním výboru Komunistické strany Moldávie. V Kišiněvě se setkal s člověkem, který natrvalo ovlivnil Černěnkův další osud – stranickou organizaci tam vedl jistý Leonid Iljič Brežněv. Počínal si podle všeho dobře, protože v roce 1952 povolal Stalin mladého Brežněva do Moskvy.
Ani v hlavním městě impéria Leonid Iljič na schopného a pracovitého agitátora Černěnka nezapomněl – a když se na oddělení propagandy a agitace Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956 hledal vedoucí, Brežněv si vzpomněl na šikovného známého z Kišiněva – Konstantina Ustinoviče.

V Moskvě Černěnko vystoupal během dvaceti let na nejvyšší místa stranického žebříčku a stal se po Brežněvovi „číslem dvě“. Řadu let vedl všeobecné oddělení ÚV KSSS, tedy jakýsi Brežněvův osobní sekretariát. Byl detailně informován nejen o všem, co se ve straně děje, ale také osobně znal všechny klíčové postavy stranického života. Velmi rychle se zněj stala jedna z nejvlivnějších osobností sovětské politiky; byl mužem, za kterým se chodilo „pro radu“, pokud někdo potřeboval něco dostat na stůl před Brežněva. Svého šéfa ale nikdy nepodrazil a projevoval vždy plnou loajalitu.

Po Brežněvově smrti v listopadu 1982 jej sice přeskočil Jurij Vladimirovič Andropov, s jehož působením ve funkci generální tajemníka byla spojena mnohá očekávání; vzhledem k brzkému úmrtí v únoru 1984 však stihl jen málo. Až poté se Černěnko dočkal „zaslouženého“ postu generálního tajemníka. Snažil se vrátit k brežněvovskému stylu vládnutí, nechápal, co a proč by se mělo výrazně měnit; mapu Evropy považoval od konce druhé světové války za neměnnou, stejně jako víru, že sovětský člověk považuje socialismus za nejlepší možnou formu života na planetě.

Těžce nemocný Černěnko (1911–1985) nezvládal kvůli svým zdravotním problémům často ani řídit jednání politbyra. Měl na to člověka: Michaila Sergejeviče Gorbačova. Ten už se několik let probojovával na stranický vrchol a rozumně využil okamžiku, kdy i vedení strany samo usoudilo, že tři pohřby generálních tajemníků během půldruhého roku, to je prostě příliš; že je třeba postavit do čela strany někoho mladšího.