Je jaro. A já si, tak jako každý rok, říkám, že vlastně není tak špatné být běloch nebo běloška.
Bojím se robotů. Začalo to už v dětství. Babička měla obrovský kuchyňský robot, který když zapnula, řval jako motory jumbo jetu a cukal sebou tak, že se celý barák kymácel.
Když mě můj skoromanžel K. vzal do Nigérie, během devíti týdnů tam třikrát onemocněl horečnatou chorobou, které všichni říkali „malárie“.
Nepotěšilo mě, že se Keith Flint z kapely Prodigy rozhodl odejít z tohoto světa. Ale chápu ho.
Upadl jí deštník a já se automaticky shýbla a zvedla ho. Mile se na mě usmála a posadila se naproti přes uličku. Daly jsme se do řeči.
Můj skoromanžel K. je velmi pracovitý. Když může, dělá přesčasy, často je těžké ho přimět, aby si vzal aspoň na neděli volno. A dostat ho na dovolenou? To je skoro nemožné.
19. únor je den smutného výročí, na které si málokdo vzpomene. V roce 2003 zastřelil 72letý lékař Jiří Pasovský nigerijského konzula v Praze legálně drženou zbraní.
Můj přítel K. pracuje pro londýnskou nadzemku, a tak jako všichni zaměstnanci musí i on nosit uniformu. Nemá z toho radost...
Do pátku 29. března 2019, osudného dne, kdy Británie, po skoro třech letech a velkém váhání, nakonec zřejmě přece jen vystoupí z Evropské unie, zbývají necelé dva měsíce.