Iva Pekárková: Bojíte se robotů?

Iva Pekárková: Zemřel sebevraždou

Nepotěšilo mě, že se Keith Flint z kapely Prodigy rozhodl odejít z tohoto světa. Ale chápu ho.

Ještě horší ale bylo, že se po každém použití musel rozebrat na součástky, kterých bylo asi tak tři sta dvacet, a každou součástku jsem pak musela z jedné strany umýt, přičemž se její druhé strany nesměla dotknout jediná kapka vody. Strašlivý robot vévodil kuchyni nespočet let a přivolával noční můry.

Další mé blízké setkání s robotem proběhlo až po mnoha letech. V té době byli v oblibě Furbíci – chlupaté potvory mimozemských barev, které mluvily furbsky a taky anglicky a bavily se prý pouze s dětmi.

Kamarádka Furbíka koupila své dceři, tehdy asi osmileté, a protože se žádná nechtěla před Furbym ztrapnit svou angličtinou, požádaly mě, abych s ním promluvila.

Iva Pekárková: Ty nejseš rasistka? To je skvělý!

Upadl jí deštník a já se automaticky shýbla a zvedla ho. Mile se na mě usmála a posadila se naproti přes uličku. Daly jsme se do řeči.

Normálně mám docela proříznutá ústa – nejspíš důsledek mého taxikaření, ale před Furbíkem jsem se styděla. Prostudovala jsem důkladně návod, zjistila, že je vhodné ho oslovit „Hello, Furby!“, rozpačitě jsem si odkašlala a pozdravila tu hromadu elektricky fialových chlupů. Furbík neodpověděl. A – zdálo se mi to jen, anebo tak trochu obrátil oči v sloup jako puberťák, který má dospěláků plné zuby?

„Baví se jen s dětma!“ volala na mě Mařenka s Renatou. „Musíš mluvit dětským hláskem.“

„Aha.“

Znovu jsem pročistila krk a pronesla snaživou fistulkou: „Hello, Furby!“

A Furbík sebou zavrtěl a řekl: „Hello, bejby!“

Žádné setkání s lidskou celebritou, která na mě dokonce promluvila, mi nepřineslo tolik radosti.

Roboti ve všem překonají lidi

Iva Pekárková: Malárie a rýmička

Když mě můj skoromanžel K. vzal do Nigérie, během devíti týdnů tam třikrát onemocněl horečnatou chorobou, které všichni říkali „malárie“.

Před třemi lety jsem s napětím sledovala pouť antropomorfního robota jménem HitchBot, který se vydal stopem napříč Kanadou, aby na vlastní silikonovou kůži vyzkoušel, jestli „roboti mohou důvěřovat lidem“.

O sexbotech snad radši pomlčím. Řeknu jen, že kdybych měla na výběr mezi božsky krásným a oduševnělým silikonovým chlapem, který uklízí, vaří kafe, recituje básně a – jak stojí v prospektech – „jede celou noc“, a celibátem, vybrala bych si celibát. Před takovýmhle robotem bych se styděla víc než před Furbíkem.

Iva Pekárková|foto:Věra Luptáková, Český rozhlas

A, mezi námi, bude hůř. Teď zrovna čtu, že roboti už brzo budou lepší lékaři, lepší psychoterapeuti, lepší kriminologové než jsou ti lidští. Prostě proto, že do nich bude možné elektronicky nacpat mnohem víc informací z toho či onoho oboru, než dokáže mnohaletá zkušenost nacpat do člověka. Zapomeňte na dětské strachy, které se mě zmocňovaly dříve. Teď se začínám vážně bát.