Iva Pekárková: Ty nejseš rasistka? To je skvělý!

5. březen 2019
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Rasismus v americkém spropitném má kořeny v historii (foto: Georgie Pauwels)

Upadl jí deštník a já se automaticky shýbla a zvedla ho. Mile se na mě usmála a posadila se naproti přes uličku. Daly jsme se do řeči.

Jemimu nepřekvapilo, když jsem uhádla, že pochází z Jamajky. A nepřekvapilo ji ani, když jsem jí vysvětlila, že ne, nejsem Polka, i když jsem taky Slovanka. Na rozdíl od mnoha Angličanů tušila, že „my Poláci z východní Evropy“ nepatříme všichni k jedné národnosti.

Iva Pekárková: Nechce se ti pracovat, černochu? Chyť se bělošky

rasismus_171116-194230_dbr.jpg

Můj skoromanžel K. je velmi pracovitý. Když může, dělá přesčasy, často je těžké ho přimět, aby si vzal aspoň na neděli volno. A dostat ho na dovolenou? To je skoro nemožné.

Ale totálně prý ji uzemnilo, že jsem, jak mi řekla, „celou svou bytostí nerasistka“. Je prý skvělé potkat člověka, který pochází „tam od nás“ a nemá v sobě ani špetku nesnášenlivosti.

Jemima přijela do Anglie v 60. letech, nějakých patnáct nebo dvacet let nato, co se v roce 1948 nechalo 492 Karibičanů nalákat na vidinu snadného výdělku a dorazilo do Británie na pověstné lodi Windrush.

Tenkrát Británie potřebovala své poddané z dalekých kolonií, aby pomohli znovu vybudovat zemi zničenou válkou. K příchozím temnější barvy se ale nechovala právě mile. Většinou museli platit za ubytování dvojnásobek toho, co běloši (prý proto, že poté, co v bytě bydlel černoch, už si ho žádný bílý nepronajme).

Práce pro ně leckdy taky nebyla. Často za nimi běhala malá bělošátka a zcela nevinně je prosila, ať jim ukážou ocásek – ten přece mají všichni černoši.

Bylo to lepší, pak jsme přijeli my

Jemima sledovala, jak se situace rok od roku zlepšuje a Britové ji čím dál víc považují za člověka. Jenomže pak jsme přišli „my Poláci“ – a mnoha Jamajčanům se zazdálo, že se hodiny přetočily o 40, možná 50 let zpátky.

Iva Pekárková: Když čeští lékaři vraždí nigerijské diplomaty

Konzula na nigerijské ambasádě v Praze zastřelil český lékař

19. únor je den smutného výročí, na které si málokdo vzpomene. V ten den v roce 2003 zastřelil dvaasedmdesátiletý lékař Jiří Pasovský nigerijského konzula v Praze legálně drženou zbraní.

Zase se na ně běloši, kteří jinak vyhlížejí docela normálně, opovržlivě mračí, zase po nich z dálky vrhají slova, která nemohou nebýt nadávky. Tak tak že je lámanou angličtinou nepoprosí, ať jim ukážou ocásek.

O to víc dovedu ocenit, řekla mi Jemima, když někdo takový není.

A mně nezbylo, než se za „nás Poláky“ docela zastydět. Přístup některých krajanů k lidem jiných barev a kultur mám šanci sledovat už dlouho, při tlumočení. Většina z nás rasistické sklony nemá, to je jasné, jenže bohužel stačí pár jedinců, kteří je mají, a všichni získáme pověst hulvátů, co nepatří do tohohle tisíciletí.

Iva Pekárková

Lidem obyčejně stačí dvě tři nepříjemné zkušenosti s představiteli toho či onoho národa – a vytvoří si na všechny ostatní nelichotivý názor.

A my, co nechceme být zahrnuti do kolonky „divnej imigrant z východní Evropy“, musíme zvednout ze země mnoho upuštěných deštníků, než se naše pověst trochu vylepší.

Spustit audio

Více z pořadu