Když jsme vyrůstaly – má kamarádka Jana a já – čas se neměnil. Tím nechci říct, že v 70. letech v Československu nebyl čas jediná šeď a že se jeden rok od druhého nelišil.
Byla temná bezměsíčná noc a nebylo nijak zvlášť pozdě, možná půl desáté. Trmácela jsem se osm kilometrů po silnici domů, do domku na samotě, který mi půjčili kamarádi.
Nemám ve zvyku vykládat lidem o svých snech, ale o tenhle se podělím. Bylo to ve velkém městě, možná v Praze, a stávkovali řidiči autobusů. Zvolili si docela krutý způsob.
Když mi bylo sedm, poprvé v životě jsem dostala šanci pomoct cizímu člověku. Od ulice, kde byla škola, vedly k našemu baráku schody. U jejich úpatí stál pán s taškou.
Neviděla jsem jich tolik, kolik jsem čekala. A nebyly tak obrovské, jak jsem si myslela. Jejich řidiči – potkala jsem jen chlapy – nebyli ani zdrsnělí kovbojové.
Můj skoromanžel K. po pár letech práce u dráhy nabyl přesvědčení, že někteří pasažéři, než vstoupí na nádraží, vytáhnou z batůžku cestovní průkazku a uloží tam mozek.
Když jsem zjistila, že v Austrálii mají všichni s volebním právem i povinnost volit ve volbách i referendech, jinak platí pokutu, dost mě to překvapilo.
Když jsem se na někoho usmála, ustoupila mu z cesty anebo něco poznamenala, odvětil: „Huhmmm“ a sevřel čelisti.
V roce 1996 provedl Ústav pro behaviorální psychologii Maxe Plancka rozsáhlý pokus, takzvaný Bunkrový experiment. Dobrovolníci strávili mnoho týdnů o samotě v podzemí.