Iva Pekárková: Vždyť se koneckonců nic nestalo
Když mi bylo sedm, poprvé v životě jsem dostala šanci pomoct úplně cizímu člověku. Od ulice, kde byla škola, vedly k našemu baráku dlouhé schody. U jejich úpatí stál pán s nákupní taškou a volal na mě: „Holčičko, pomoz mi! Nemůžu tuhle tašku unést. Pomoz mi ji vynést nahoru.“
S nadšením jsem popadla tašku. Byla lehoučká, divila jsem se, že ji pán neunese, ale nenapadlo mě, že by mi snad lhal. Rázovali jsme si to vzhůru po schodech a pán, ani trochu zadýchaný, se mě vyptával, kam chodím do školy, kde bydlím, co nejradši jím… pila jsem už víno? Odpovídala jsem na všechno, jak nejlíp jsem uměla, a cítila jsem se dobře v jeho společnosti.
Čtěte také
Teprve když mi chtěl dát pusu, že mu tak pěkně pomáhám, přidala jsem do kroku, nad schody mu tašku vrátila a odběhla domů. Ne, vůbec jsem se ho nebála, vždyť byl hodný. Jen mě uvádělo do rozpaků, když se ke mně moc přiblížil.
Jakmile přišla domů maminka, se vším jsem se jí pochlubila. Nechala si ode mě vylíčit, co se přesně přihodilo, co řekl pán, co jsem řekla já, kde jsme se potkali, kde jsme se rozloučili. Chtěla vědět, jestli na mě sahal. A jestli mi říkal, že s ním mám někam jít. Jestli mi něco nabízel.
Po všech těch divných otázkách mě popadla a odvedla mě na policajťárnu. Tam velmi věcně vysvětlila službu konajícímu policistovi, co jsem zažila před pár hodinami. Nakázala mi, ať mu to řeknu sama, což jsem udělala. S mnohým koktáním, klopením hlavy a červenáním. Byla jsem stydlivé dítě.
Vždyť ani není vyvinutá…
Čtěte také
Policajt nás zprvu beze slova poslouchal, pak ale začal ztrácet trpělivost. Zkřížil nohu přes nohu a pohupoval služební botou.
Nakonec mámě vysvětlil, jak se věci mají. „Děti v tomhle věku si často vymýšlejí,“ pronesl shovívavě. „Bůh ví, jak to ve skutečnosti bylo. Máme jen svědectví sedmiletého dítěte… A ona nám ani nedokáže říct, kolik bylo tomu člověku let, ani jak přesně vypadal. Být vámi, nedělal bych si starosti. A potom – vždyť je to ještě dítě! Kdyby byla… víc vyvinutá, potom je možné, že o ni muži budou jevit zájem. Ale takhle…“ Přejel pohledem můj plochý hrudníček.
Tím to skončilo. Policista nejspíš nikdy neslyšel o pedofilech. A taky se mu nechtělo sepisovat protokol, natož pátrat po chlapovi, který požádal malou holčičku, ať mu vynese do schodů tašku. Vždyť se koneckonců nic nestalo.
Takhle v socialistickém Československu fungovala ochrana dětí před predátory. Dnes je to oficiálně docela jiné, ale myšlení typu „Vždyť se koneckonců nic nestalo“ v mnoha z nás přetrvává.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
