Iva Pekárková: Jak to zařídit, aby vám neujel vlak
Můj skoromanžel K. po pár letech práce u dráhy nabyl přesvědčení, že někteří pasažéři, než vstoupí na nádraží, vytáhnou z batůžku cestovní průkazku a uloží tam mozek. Svou teorii dokládá různými příhodami.
Jeden chlapec, asi tak osmnáctiletý, míval ve zvyku čekat na vlak vsedě na kraji nástupiště a nohama kývat nad kolejemi. Na snahu železničních zaměstnanců mu to rozmluvit s úšklebkem odpovídal: „Nechte mě bejt!“ Volat policii nemělo smysl: než dorazí na místo, přijede vlak a chlapec zmizí ze scény. Jeho přítelkyně rozpačitě postávala nad ním a nevěděla, co si počít.
Čtěte také
Pak se k tomu jednou nachomýtl K., zrovna když po sousední koleji přesupěl nákladní vlak. „Vidíš?“ řekl klukovi. „Kdyby jel po týhle koleji, máš po ptákách. Myslíš, že tě tvá přítelkyně bude strkat na vozíku, až ti vlak urazí nohy?“
„To teda nebudu!“ chytila se dívka příležitosti.
Kluk vyskočil, jako by se mu lokomotiva už už otřela o kolena. „Fakt nebudeš? Říkalas, že mě máš ráda!“
„To jo. Ale když se z blbosti zmrzačíš, tak už nebudu.“
Od té doby hoch čeká na vlak poslušně metr od kolejiště.
„Zmeškala jsem vlak. A je to tvoje vina!“
Jindy zas jedné právničce systematicky ujížděl spoj v 8:12. Pokaždé proběhla turnikety a dorazila na nástupiště v okamžiku, kdy se se zafuněním zavíraly dveře. Pak se rozhořčeně rozhlédla a vylila si vztek na K. „Jak to, že mi ten vlak ujel?“ rozčilovala se.
Čtěte také
„No… prostě jste ho zmeškala,“ omlouval se K.
Když dívce ujel vlak potřetí nebo počtvrté, přivedla si na nádraží udělaného přítele. Ten se ke K. přiblížil, až se dotýkali nosy. „JAKTO, ŽE MÝ PŘÍTELKYNI UŽ ZASE UJEL VLAK?“ přál si vědět. Nekřičel, mluvil hlasem, kterému se v Africe říká „veliký“ a zaléhají z něj uši.
„No… prostě ho zmeškala,“ omlouval se K. a nenápadně couval. A pak ho osvítil spásný nápad. Obrátil se k právničce: „Co kdybyste příště přišla o minutu nebo o dvě dřív?“ Pak zamumlal, že musí honem honem něco udělat, a urychleně se vzdálil.
Potom měl týden odpolední směny, takže právničku neviděl. A když měl zase ranní, potkal ji na nástupišti. Bylo 8:10 a vlak, který předtím vždycky zmeškala, právě zastavoval. „Díky!“ volala na K. „Řídila jsem se vaší radou a skutečně to funguje!“
„Jakou radou?“ podivil se K. a rozhlížel se, jestli neuvidí jejího přítele.
„Poradil jste mi přece, ať chodím o něco dřív. Dělám to tak a zatím mi to neujelo.“ Spokojeně na něj mávla a nastoupila do vlaku.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
