Iva Pekárková: Skřivánci versus sovy aneb Jak dlouhý je den?
V roce 1996 provedl Ústav pro behaviorální psychologii Maxe Plancka rozsáhlý pokus, takzvaný Bunkrový experiment. Dobrovolníci strávili mnoho týdnů o samotě v podzemí. Bez jakýchkoli časostrojů, takže neměli šanci měřit, jak uplývá čas, jinak než podle vlastních pocitů. Směli občas promluvit po telefonu se svými blízkými, ale ti si museli dát dobrý pozor, aby jim neprozradili, jaká je denní doba.
Subjektům bylo řečeno, ať jedí třikrát denně, večer chodí spát a ráno vstávají, samozřejmě že bez budíku. Po zbytek doby mohli dělat, co se jim zlíbilo. Požádali je, ať se chovají docela přirozeně.
Čtěte také
„Řekli, že máme dělat všechno jako normálně, ale zakázali sex, drogy a alkohol,“ vyjádřil se jeden z dobrovolníků. „Nemohl jsem se cítit přirozeněji – s teploměrem zastrčeným do zadnice čtyřiadvacet hodin denně.“
Tedy… vlastně spíš pětadvacet hodin denně. Vědci totiž zjistili, že se subjektům den téměř okamžitě o hodinu protáhl. Fungovaly nezávisle na sobě na zhruba pětadvacetihodinovém cirkadiánním rytmu. Vědci z toho usoudili, že matka Příroda naše vnitřní dny učinila delšími, než jsou ty pozemské – nejspíš proto, abychom se dovedli přizpůsobit, pokud se přesuneme na západ či na východ. Prohlásili dokonce, že pětadvacetihodinovým vnitřním dnem se vysvětluje, proč většina z nás ráno tak nerada vstává. Kdyby náš vnitřní den měl třiadvacet hodin, nemohli bychom se ráno dočkat, až vylezeme z postele.
Slunce nás srovnává
Čtěte také
Jakmile jsem uslyšela o pětadvacetihodinovém vnitřním dnu, má vnitřní sova šťastně zahoukala. Lidé, kteří si rádi přispí, vůbec nejsou líní. Naopak. Jsou v souladu s Přírodou a dovedou naslouchat svému já. Na rozdíl od skřivanů, kteří vstávají za kuropění a nastavují sovám nechutně brzký začátek pracovní doby či školního vyučování. (Ohánějíce se tím, že to prý takhle zavedl císař Franz Josef ještě za starého Rakouska, takže to tradičně vždycky takhle bylo.)
Byl to skvělý objev. Jen kdyby vědci nezkoumali náš denní rytmus dál. Přišlo se totiž na to, že Bunkrový experiment byl proveden nesprávně. Jeho účastníci nežili v přirozených podmínkách, a to ne kvůli abstinování ani teploměru v zadku. Kvůli tomu, že po celou dobu nebyli vystaveni světlu, které by bylo vlnovou délkou a intenzitou srovnatelné se slunečním.
Bez Slunce naše tělo nedokáže měřit čas a subjektivní den se nám může neuvěřitelně prodloužit či zkrátit. Může trvat mezi třinácti a pětašedesáti hodinami. Ale ať už se naše vnitřní hodiny zpožďují, anebo předbíhají, stačí každý den aspoň na chvilku uvidět sluneční světlo a cirkadiánní rytmus se nám srovná.
Spor mezi skřivánky a sovami pokračuje.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
