Už je to skoro čtvrt století. Procházela jsem se po Šumavě u Lipna a našla jsem se na stráni vysoko nad přehradou, na malé silničce s přísným zákazem vjezdu.
Moje starostlivá babička, která pro mě chtěla vždycky jen to nejlepší, pokaždé o Velikonocích bědovala, že mě tady ve městě nikdo pořádně nevyšlehá.
Když je válka, jako by zničehonic bylo povoleno naprosto zbytečné násilí. Naprosto zbytečné zabíjení. Když je válka, nemusíte být krutí, abyste se dopouštěli krutostí.
Nevím, prostě nevím, co si mám myslet o ukrajinských barvách všude okolo. Jsou na praporech visících na státních budovách, na nových cedulích, kterými jsme přelepili staré.
Je to tak. Lidé z chudších a méně demokratických zemí se oblékají lépe a víc na sebe dbají než jejich protějšky ze zemí bohatých a demokratičtějších. Zejména ženy.
Když jsem byla v pubertě, hrozně mě zajímalo, jestli může existovat víc skutečností než jen ta, ve které žijeme. Bylo možné si vytvořit svou soukromou realitu a v ní žít?
Seděl na zadním sedadle a já jsem řídila. Děvčata z OPU mě požádala, abych je služebním vozem odvezla do ZPZC Bělá. Tím pádem získají víc času na vyplňování dotazníků.
Lidé, kteří zažili hitlerovské bombardování Londýna, vyprávěli, že se po každém náletu v ulicích objevili andělé. Byli krásní, nadzemští a vycházelo z nich jasné světlo.
Když historikovi Jamesi Hollandovi položili otázku, proč se věnuje výlučně druhé světové válce, když má zanlosti i o té první, odpověděl: „Protože je to lepší příběh.“