Iva Pekárková: Chvála otřepaných frází
Lidé, kteří zažili hitlerovské bombardování Londýna, vyprávěli, že se po každém náletu v ulicích objevili andělé. Byli krásní, nadzemští a vycházelo z nich jasné světlo. Každému pomohli. Každého povzbudili. Zoufalým lidem, kteří marně hledali své blízké, dávali naději. Vlévali jim do žil vůli žít. Přišli přesně v té chvíli, kdy je nejvíc potřebovali. A pak se zase tiše vytratili, snad odlétli. Zmizeli.
Po válce mnozí začali po andělech pátrat. Ukázalo se, že to nebyli andělé. Byli to obyčejní muži a ženy, o nic krásnější ani zářivější než všichni ostatní.
Čtěte také
Někteří o tom, co tenkrát dělali, vůbec nechtěli mluvit. Rozhodně se nepovažovali za hrdiny. „Mnohokrát jsem viděl, jak zmatení a zoufalí bývají lidé po náletu,“ říkali. „Neuměl jsem jim pomoci. Neměl jsem ani deku, do které bych je mohl zabalit. A tak jsem jim aspoň nabídl lok brandy a snažil se je povzbudit. Odvést je do bezpečí, pokud bylo kam.“
Lidé, kterým andělé pomohli, často tvrdili, že jim říkali nádherné věci. Věci, které jim daly naději. Věci, díky kterým zapomněli, že jsou zranění, věci, které jim daly sílu dojít na zkrvavených nohou do nejbližšího útulku.
Lidé, kteří pomáhali, naopak říkali, že jim docházela slova. Nevěděli, co říct tváří v tvář hrůze a zmaru. Moudrá slova jim unikala. A tak opakovali otřepané fráze:
„Hlavu vzhůru!“
„Všechno nakonec dobře dopadne.“
„Hlavně se tomu nepoddávat.“
A tak dál. Leckdy jim to bylo trapné, ale nic lepšího jim nevytanulo na mysli.
Prázdná fráze je lepší než nic
Tohle byly nejen otřepané, ale leckdy i prázdné fráze. V době náletů na Londýn nikdo nemohl tušit, jestli to nakonec dobře dopadne.
Když člověku, kterému se stalo něco nepříjemného, třeba mu někdo ukradl auto nebo se stal přebytečným v zaměstnání, řeknete něco jako: „Neboj, všechno bude dobrý!“ možná vám jednu ubalí. Nebo se urazí, podle nátury.
Ale když totéž řeknete člověku, kterému se zrovna hroutí celý svět, skoro určitě mu tím pomůžete. Beztak v tom okamžiku slova neslyší. Slyší tón hlasu a pochopí, že se mu snažíte pomoct. Že není na světě sám.
A tak chci jen připomenout: Když stojíte, celí rozpačití, nad těžce zraněným člověkem (je jedno, jestli je zranění tělesné nebo duševní), zoufale toužíte mu pomoct a nevíte, co říct, netrapte se tím. Vyřkněte nějakou frázi. Klidně i hloupou a otřepanou. I ta pomůže.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Související
-
O tom, jak zvládneme přijmout uprchlíky
„Stát se připravil dobře,“ hodnotí reakci Česka na příchod lidí z Ukrajiny Jan Schroth, poradce v migračních otázkách Organizace pro evropskou spolupráci a rozvoj (OECD).
-
Kde se bojuje a jak se pomáhá uprchlíkům
Kvůli ruské invazi opustí Ukrajinu do konce tohoto víkendu zhruba milion a půl lidí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.