Iva Pekárková: Mít svou vlastní realitu
Když jsem byla v pubertě, hrozně mě zajímalo, jestli může existovat víc skutečností než jen ta jedna, ve které žijeme. Bylo možné si vytvořit – ve světě, kde soukromé vlastnictví oficiálně neexistovalo – svou zcela soukromou realitu a v ní si žít, nezávisle na tom, co se děje kolem?
Zdálo se, že se soukromá realita dá zařídit. Třeba paní Velíková z bytu v přízemí trávila celý den vyložená v okně a vyčinila každému, kdo vstoupil do domu, že si nevyčistil boty, že jí zanese do domu bláto. I kdyby venku bylo slunečno a po blátě ani stopy. I kdybyste si deset minut pucovali podrážky o rohožku, hněvu paní Velíkové jste neušli.
Čtěte také
Když se někdo odvážil odporovat a paní Velíkovou upozornit, že si boty pečlivě očistil, nic mu to nepomohlo. „Já to neviděla!“ obořila se na něj. „Taháte mi sem bláto, chuligáni!“
Soukromá realita paní Velíkové fungovala, dokud se do domu nenastěhoval pan Tomanec, podle šuškandy velké zvíře „ve straně“, a ten si mohl dovolit seřvat paní Velíkovou a dočista rozdrtit její soukromou realitu. Soukromá realita pana Tomance byla mocnější.
Jednou jsem zašla na návštěvu za kamarádkou, kterou po pokusu o sebevraždu odvezli do léčebny. Stačila chvilka a všimla jsem si, že v tomhle zařízení má soukromé reality spousta lidí. Vypadaly malé, ale chránily je. Problém nastal jen tehdy, když se soukromé reality různých lidí poškorpily mezi sebou, případně narazily na objektivní realitu.
Čím dál víc lidí žije ve svých bublinách
Čtěte také
Samozřejmě: nikdo neví, jestli objektivní realita existuje. A i když mě tyhle věci tenkrát moc zajímaly, dobře jsem tušila, že otázce, kterou se v posledních několika tisících let marně snaží zodpovědět filosofové a v posledních, řekněme, padesáti letech i exaktní vědci, sotva přijdu na kloub zrovna já ve svých čtrnácti. Brzo jsem celý problém odložila k ledu jako „téma vhodné pro povídavé lidi“.
Až začátkem covidoby jsem si na své pubertální starosti s realitou zase vzpomněla. Zazdálo se mi totiž, že spousta lidí usoudila, že se jim skutečnost, která je obklopuje, nelíbí, a honem honem si vypěstovali jinou. Třeba tu, že virus neexistuje. Neexistuje, protože ho neviděli. Nebo že je celý tenhle „humbuk“ jedno velké spiknutí. Vědí to proto, že se o tom nikde nepíše. A že spousta lidí umřela? Někteří pro to měli složité, propracované a nelogické vysvětlení. Jiní jednoduše prohlásili, že to není pravda.
A teď tihle lidé, leckdy ti samí jedinci, svorně prohlašují, že na Ukrajině žádná válka není. Žádná válka tam není, protože oni žádnou neviděli. Zprávy z bojiště jsou lživé, protože se o nich všude mluví a píše. Kam se na tyhle jedince hrabe paní Velíková.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka