Iva Pekárková: O limitech lidskosti
Když válečnému historikovi a spisovateli Jamesi Hollandovi jednou položili otázku, proč se věnuje výlučně druhé světové válce, když má přece spoustu znalostí i o té první, odpověděl: „Protože je to lepší příběh.“
A vysvětlil to. Druhá světová válka, to byl boj dobra se zlem, jasný jako křišťál. Šílenec, který byl bohužel dobře zorganizovaný, rozpoutal expanzivní válku. Pokud na začátku války někomu nebylo jasné, o co tu jde, v průběhu let to pochopil. A dobro nakonec zvítězilo.
Čtěte také
Příběh první světové války byl vlastně opačný: Ze začátku si lidé mysleli, že vědí, za co bojují. Ale jak šel čas, ztráceli víru. Nakonec se válka rozplizla do zmatku, nejistoty a pocitů studu.
Samozřejmě: Obě světové války můžete srovnávat podle jiných kritérií. Moje babička si například Hitlera moc pochvalovala: „Inu, Němec,“ říkala. „Měl všechno dobře zařízený. Nikdy nebyl hlad jako za první války!“
A co poslední dvě války
I v tomhle století jsme dostali šanci sledovat dvě války relativně zblízka. V Sýrii a teď na Ukrajině. V syrské válce aby se čert vyznal. Bojů se zúčastnilo několik armád, loajality se přeskupovaly a většinu doby to vypadalo, že některé armády jsou spojenci dvou nebo více ozbrojených skupin, které mezi sebou zuřivě bojují. Pochopila jsem, že ani lidé, kteří ve válečné zóně žili, leckdy neměli tušení, oč v tomhle konfliktu vlastně jde.
Čtěte také
Válka na Ukrajině, která právě propukla, vykazuje naproti tomu všechny aspekty „dobrého příběhu“, jak tomu říká James Holland. Kde je dobro a kde zlo, je od samého začátku jasné a chápou to všichni kromě proruských trollů a užitečných idiotů.
V běžném člověku uvyklém na mír a na pohodlí tenhle konflikt vzbuzuje touhu něco dělat. Něčím Ukrajině pomoci. Hluboce smekám před všemi lidmi, kteří nasedli do aut a dodávek a vydali se do Lvova, do Kyjeva, dokonce do Charkova, aby co nejvíc žen a dětí převezli do bezpečí. I před těmi, kteří organizují sbírky a starají se o válečné uprchlíky, jak jen to jde.
A přece mi v hlavě vrtá červíček: Proč jsme my Češi a Moraváci neorganizovali hromadné akce podobného druhu, abychom přivezli do Česka válečné uprchlíky ze Sýrie? Mnozí na tom tenkrát byli ještě hůř než v tomhle okamžiku Ukrajinci. Bylo to proto, že Sýrie je daleko? Že v syrské válce nebylo snadné rozpoznat dobro od zla? Anebo proto, že jsme se nebáli, že válka zasáhne i do našich oblastí, neděsili jsme se, že může vyvolat jaderný konflikt? A proto, že Ukrajinci na rozdíl od Syřanů vypadají podobně jako my, jejich jazyk je pro nás srozumitelnější a jejich kultura se víc podobá té naší?
Jen se tak ptám.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Nejposlouchanější
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
