Kdo vítězí ve válce Západu s Ruskem? Obě strany mají pocit, že prohrávají, tvrdí akademik
Rusko a Západ mají za to, že se svým způsobem nalézají ve válce. Je to sice jen konflikt politický, vedený prostředky diplomacie, destabilizace, ekonomiky a špionáže, pomocí memů a dezinformací, přesto je to válka. Jako taková má svou vlastní logiku nulového součtu, a proto se nabízí ta nejprostší otázka: kdo vyhrál rok 2018?
Takto začíná svůj komentář na nizozemských stránkách Raam op Rusland, věnujících se především zkoumání vztahů mezi Západem a Ruskem, britský politolog Mark Galeotti, uznávaný odborník na Rusko, který působí na pražském Ústavu mezinárodních vztahů.
Rusko udeří vždy, když se Západ dívá jinam. Bez dalších sankcí bude pokračovat, tvrdí analytik
Načasování konfliktu s Ukrajinou bylo typicky putinovské. Když se ruské námořnictvo minulou neděli utkalo u břehů Krymu s ukrajinskými plavidly, Ukrajinci si v celé zemi připomínali chmurné 85. výročí hladomoru, který v letech 1932–33 uměle vyvolali Sověti a jenž zabil miliony lidí.
Podotýká, že výsledek onoho načrtnutého konfliktu závisí spíše na pocitech než na reálných faktech. Na Západě totiž leckdo vidí ruské intriky prakticky za každým protestem nebo za každou negativní událostí a trvá na tom, že iniciativa je v rukou agresivního a machiavelistického Kremlu.
A s rostoucí nejednotností Evropy, nepokoji ve Francii a „autoritářskou demokracií“ v Maďarsku se může zdát, že se drolí valy, které Putina kdysi dokázaly zadržet.
Ve Spojených státech zase trvají spory o vměšování Ruska do amerických voleb. Spolu s odhalením Michaela Cohena, bývalého právníka amerického prezidenta Donalda Trumpa, který během jeho předvolební kampaně navazoval kontakty s Kremlem, poskytují bohatý arzenál všem, kteří předpokládají, že i na Bílém domě se brzy objeví cibulovité báně, charakteristické pro ruské chrámy.
Trump je tvrdší než Obama
Moskva z pohledu Západu neustále získává další spojence a klienty na Blízkém východě a v Africe. A tam, kam Kreml nemůže, jako by nasazoval své nástroje v podobě špiónů, žoldnéřů a mafiánů, vykresluje britský analytik.
Z Moskvy to ale podle něj tak povzbudivě nevypadá. Evropská unie sice dost možná prochází obdobím, kdy si odpovídá na otázky po novém chápání svého smyslu, ale protiruské sankce trvají už čtyři roky. I když by hodně evropských zemí sankční režim rádo alespoň částečně uvolnilo, konsenzus zatím nikdo narušit nechce.
Vladimir Putin měl špatný rok. Příští bude ještě horší, předvídá Bloomberg
Vladimir Putin na své nedávné tiskové konferenci označil za nejvýznamnější ruské události roku 2018 své znovuzvolení do úřadu prezidenta a mistrovství světa ve fotbale na domácí půdě.
Evropské státy navíc pod nátlakem Trumpa, jenž otázky bezpečnosti vidí jako účetní rozvahu, zvyšují výdaje na obranu a zaujímají stále ostřejší postoj k ruské špionáži.
Samotný americký prezident pak sice občas zní, jako by byl Putinův fanoušek, faktem ale pro Galeottiho je, že Trumpova politika vůči Rusku je tvrdší, než byl přístup jeho předchůdce. Na americké sankce teď navíc dohlíží vůči Moskvě nepřátelsky naladěný Kongres.
Rozhodnutí šéfa Bílého domu odstoupit od smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu sice pro Rusko z bezpečnostního hlediska moc neznamená, politicky to ale rána je, myslí si analytik.
Kreml usiluje o potvrzení Ruska jako globální velmoci. Proto je pro něj zvlášť nepříjemné, že Washington může tak snadno roztrhat smlouvu, která Moskvě poskytovala zvláštní postavení. Ukazuje se tak, jak daleko je Ruskem vzývaná dominance od pravdy.
Pyrrhova vítězství
Moskvě přibývají klienti a zákazníci na Blízkém východě, v Africe, Asii a v Latinské Americe. Zároveň jí to ale čím dál tím důrazněji připomíná hořkou pravdu, známou už v dobách Sovětského svazu: tedy že impérium něco stojí.
Rusko může prodávat zbraně Venezuele, protože je ochotné poskytnout jihoamerické zemi; být patronem Sýrie, aby chránilo její vzdušný prostor; nebo v Libyi podporovat povstaleckého generála Chalífu Haftara a dokonce mu nabídnout jistou formu oficiálního uznání. Za to, že si připadá jako globální hráč, tedy Moskva platí penězi, krví či politickým kapitálem.
Rusko na Ukrajině testuje soudržnost Západu a počítá s jeho pasivitou, soudí Applebaumová
Rusko a Ukrajina se vzájemně obviňují z provokací a odpovědnosti za incident v Kerčském průlivu spojujícím Černé a Azovské moře. Publicistka a historička Anne Applebaumová má v deníku Washington Post v otázce viny jasno: podle ní za vše může Moskva, která svou akcí chtěla vyslat varovný signál západním mocnostem a otestovat jejich soudržnost.
Rusko vede jednostrannou studenou válku a Západ na to jen nevěřícně kouká, konstatuje analytik
V souvislosti s otravou bývalého dvojitého agenta Sergeje Skripala a jeho dcery došlo k prudkému zhoršení vztahů mezi Ruskem a Západem. Na obou stranách se vyhošťují diplomaté, obě strany tvrdí, že viníkem je ta druhá. Je to nová studená válka, nebo bouřka, která se přežene a za pár měsíců si na ni nikdo nevzpomene?
Kolik podobných „úspěchů“ si ale Rusko může dovolit? Jeho ekonomika přežila sankce a unese i jejich prodloužení, rozhodně ale nevzkvétá. Míra inflace se blíží čtyřem procentům a ekonomika spěje k lehkému zpomalení s očekávaným růstem nanejvýš 1,4 %. Obranný rozpočet přinejlepším stagnuje, veřejné výdaje na řadu položek se však snížily a obyvatelé to už začínají pociťovat.
„Kdo tedy vyhrává?“ ptá se znovu Galeotti, a hned vzápětí takovou otázku označuje za dětinskou. V nejlepším případě je prý možné bavit se jen o tom, kdo prohrává víc.
Před i po anexi Krymu a intervenci na Donbasu v roce 2014 se Západ k Putinově Rusku choval tak, že Kreml dokázal Rusy přesvědčit o nepřátelském postoji Západu. Tezi se mu dokonce podařilo prodat i mnohým ruským elitám.
Tuto – podle britského akademika chybnou – perspektivu pak posilují americké sankce, o kterých nikdo neví, za jakých podmínek by vůbec mohly být zrušeny. A také projevy hlasitého, ale nepříliš vnímavého hysterického křídla vlivných komentátorů, kteří vidí Putinovu ruku za každým problémem.
Strach z ponížení
Samozřejmě, že Rusko je v současném politickém konfliktu agresorem, má jasno Mark Galeotti. Vyjmenovává, že okupovalo Krym, namíchalo toxickou směs povstání a zástupné války na Donbase, dalo volnou ruku svým špionům, trollům a zabijákům na Západě, povzbuzovalo všechny možné populisty, rasisty a demagogy a popíralo válečné zločiny, například sestřelení civilního letu proruskými separatisty.
Jefim Fištejn: Rusko nemůže držet krok se Západem
Od setkání Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem v podstatě nikdo nic neočekával. I přesto jsou sdělovací prostředky blízké Demokratické straně zklamány.
V poslední době se navíc Rusko začalo chovat, jako by Azovské moře bylo jeho vnitrozemským jezerem. Kreml třeba znemožnil námořní obchod v ukrajinských přístavech Berďansk a Mariupol, jeho síly také zajaly ukrajinské lodě, které se pokusily proplout Kerčským průlivem.
Britský autor nicméně soudí, že Rusko neusiluje o obnovení Sovětského svazu nebo carské říše, nesnaží se rozbít světový řád, nechce za každou cenu rozšířit své území a není ani příliš úspěšné ve svých pokusech prohloubit velice reálné rozpory rozdělující západní země. Kreml prý žene jeho vlastní nejistota, izolace a přesvědčení, že čelí schopnému a silnému nepříteli, který je odhodlaný Rusko ponížit.
A to je v Galeottiho pohledu tragédie: každý má pocit, že to on je v ohrožení, že to on prohrává. Zmenšené Rusko chápe svou podřízenou pozici ve světě ne jako něco, co přirozeně odpovídá jeho ekonomické výkonnosti a takzvané měkké síle, ale jako důsledek zlovolných zahraničních intrik.
Západ, který zřejmě očekával, že se Rusko poslušně přizpůsobí své nové bezvýznamné roli, zase na ruské výstřelky odpovídá neužitečnou směsí vzteku, sankcí a výčitek. Obě strany sporu dosáhly toho, že spíš než železná opona je mezi nimi zrcadlo.
Respekt k Putinovi? Spíš ne
Stejně jako jednání západních vlád neurčují rusofobní komentátoři, tak ani Putin se podle všeho neřídí názory nacionalistů a otevřených imperialistů, jako je Alexandr Dugin. Tomu přitom někteří zahraniční novináři přezdívají „Putinův Rasputin“.
Putinova popularita se propadá kvůli důchodové reformě. Jaké bude Rusko po něm?
Jak bude vypadat Rusko po konci éry Vladimira Putina? Změní se pod jinou hlavou státu vztah Moskvy k Západu? Nad tím se zamýšlí komentátor agentury Reuters John Lloyd.
Podle nedávného průzkumu amerického Pewova výzkumného střediska věří více než třetina Němců, že Putinova zahraniční politika je správná. Podobné je to v Itálii. Dokonce i ve Velké Británii, která přitom zažila útok na bývalého agenta Skripala, a v USA, kde mají své zkušenosti s ruským vměšováním do prezidentských voleb, to je jedna pětina lidí.
Opravdu mají občané západních zemí takový respekt k Putinovým státnickým schopnostem nebo k jeho pochybné morální autoritě? Nejspíš ne, odpovídá si britský analytik s tím, že vysvětlení vidí spíše v nejistotě, s jakou lidé ve společnosti žijí.
Například brexit byl mimo jiné vyjádřením pocitu bezmoci, který Britové zažívají. Američané zase zvolením Trumpa projevili svůj hněv vůči elitám.
A také geopolitická válka mezi Ruskem a Západem je o něčem jiném. Je o zemi, která se snaží vyrovnat s koncem impéria, a o bloku, jenž se o ni nejdřív nezajímal a teď neví, co si počít, uzavírá Mark Galeotti na nizozemských stránkách Raam op Rusland.
