Karel Svolinský: „Chtěl bych mít nekonečnou tužku.“
Umělec v totalitním režimu. Nevšímat si? Přizpůsobit se? Rezignovat? Kolaborovat? Říká se, že „když je nepřítel v zemi, slušný muž kariéru nedělá“. Jenže co když se nám zdá, že ten nepřítel tu bude na věky; co víc, co když ten nepřítel vlastně vypadá jako jen trochu jiný „jeden z nás“?
Tam, kde se talent spojí s pracovitostí, se zpravidla rychle dostavují výsledky. Fenomenální český malíř a výtvarník Karel Svolinský je bezesporu šťastnou kombinací velkého talentu a potřeby pracovat. Rodák (1896) ze Svatého Kopečku u Olomouce neměl cestu k malování jednoduchou, každopádně umění hrálo v jeho životě roli od nejútlejšího věku.
Vyučil se v Praze řezbařině a ve stejném oboru chtěl pokračovat na vysoké škole v řezbářském ateliéru Štěpána Zálešáka. Odtamtud ale roku 1922 přešel do sochařského ateliéru Bohumila Kafky, aby nakonec (1922) zakotvil v ateliéru speciální grafiky u Františka Kysely.
Tam se Svolinský definitivně „našel“. V krátké době Kysela doporučil nadaného žáka do nakladatelství Jana Otty (vydavatele legendárního Ottova slovníku naučného a mnoha dalších publikací), kde se Svolinský ujal grafických úprav knížek a ilustrátorské činnosti.
Výčet jeho následujících uměleckých úspěchů by byl dlouhý. V roce 1925 na výstavě v Paříži hlavní cena (Grand Prix) za rozměrné vydání Máje Karla Hynka Máchy s mimořádnými dřevoryty. V roce 1928 návrh vitráží pro kapli Božího hrobu ve chrámu sv. Víta (dokončeno 1933), o rok později pro pražskou katedrálu vitráž pro rodovou kapli Schwarzenbergů (dokončeno 1931) a navíc i mozaiková výzdoba pro jižní portál katedrály (realizováno 1939).
Roku 1937 vychází publikace Ptáci, ve které se Svolinský představuje jako citlivý pozorovatel přírody, v roce 1940 Svolinský poprvé navrhuje scénografickou a kostýmní výpravu pro jednu z oper v Národním divadle. Nesmí chybět rok 1944, kdy vychází Jaro, první svazek z cyklu Český rok. Svolinský coby velký milovník lidových krajů a tradicí se zde opět předvádí jako bravurní výtvarník, schopný zachytit atmosféru venkova.
„Oni mne mají všichni za kytičkáře a folkloristu,“ povzdychne si později, když je donekonečna oslavován za Český rok a za zdařilé ilustrace do rostlinných atlasů (tak zdařilé, že si Svolinského ilustrace květin v Praze v padesátých letech objednávají i nakladatelé z Velké Británie, Francie a Spolkové republiky Němcko).
Zapomíná se, že Svolinský je autorem řady známek a bankovek, že se s mírným přemáháním pustil i do drobné grafiky.
Na co se ale nezapomíná – ani tehdy, ani dnes – je Svolinského práce na uměleckém díle, které se nakonec stane (trochu neprávem) jakousi ikonou socialistického realismu: na olomouckém orloji.
Jenže – kdo byl skutečným autorem ideového obsahu orloje? Jaký byl původní Svolinského grafický návrh? A proč padlo rozhodnutí realizovat dílo formou mozaiky, která tolik připomíná moskevský socrealismus…?
V padesátých a šedesátých letech sklízí Svolinský jedno státní vyznamenání a ocenění za druhým. Podle svědků ho to nějak zvlášť nezajímalo – nicméně výhod z toho plynoucích těžil dokonale. Málokterý československý umělec cestoval v letech socialismu po světě tolik, jako Svolinský…
Po srpnu 1968 a zejména pak po lednu 1969 potom Svolinský tvoří se studenty díla, která se jasně vyjadřují pro (ubývající) svobodu. Je za to odměněn „slušným“ vyhazovem z Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Dožívá v ústraní, tvoří drobnou grafiku a dotváří sakrální interiéry.
Zdá se, že Karel Svolinský chtěl především celý život malovat, tvořit. Nějaké zásadní otázky, nakolik je možné být svobodným umělcem ve společnosti, kde svoboda je jen velmi relativním pojmem, si buď nepokládal, nebo pokud ano, tak veřejnost nevěděla nic o tom, jaké odpovědi si dal. Paradoxně tak zůstal pro mnohé právě oním „kytičkářem“, „folkloristou“ a navíc ještě tvůrcem socrealistického olomouckého orloje. Jisté přitom je, že podobných výtvarníků, k nimž slovo „geniální“ pasuje asi nejlépe, jsme nikdy neměli mnoho.
Je tedy Karel Svolinský významným autorem – nebo postavou k zapomenutí?
Na to se pokusí odpovědět historik Eduard Burget a redaktor David Hertl v pořadu Portréty na Českém rozhlasu Plus ve čtvrtek 26. prosince ve 20:10 hodin.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
