Karel Hvížďala: Jaroslav Seifert, nositel Nobelovy ceny

„Asi v kvartě nebo v kvintě profesor Marek nám navrhl, abychom si z domova přinesli modely, z kterých bychom ve škole sestavili vlastní zátiší, které bychom namalovali... Přinesl jsem si věci pro žižkovské proletářské zátiší: láhev od piva, skleničku, krajíc chleba a vuřta... Když přišel ke mně profesor, podíval se a prudce vyrazil: ‚Proboha, Seiferte, toho buřta dejte rychle pryč. Za nic na světě nedovolím, abyste ho maloval!‘

Trvalo mi to jen dvě vteřiny, než jsem jeho obavy pochopil. A byl to šok!

A od této chvíle jsem se rozhodl, že místo malování budu raději psát verše.“

Čtěte také

Rok 1984: O Seifertovi jen stroze. Československá média odbyla udělení Nobelovy ceny pár větami

To je úryvek z knihy básníka Jaroslava Seiferta Všecky krásy světa, kterou vydalo nejprve exilové nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem spolu s nakladatelstvím Sixty-Eight Publishers v Torontu roku 1981. Některé texty z této knihy ztvárnil Seifert již dříve i prozaicky ve fejetonech Hvězdy nad rajskou zahradou v roce 1929 a další jsou z počátku sedmdesátých let z knihy Co všechno odvál čas. V Praze vyšla tato kniha až v roce 1982 a pak ještě jednou poté, co obdržel další rok Nobelovu cenu za literaturu, v roce 1985. Byla ale plná cenzurních zásahů. Třetí, domácí, již autentické vydání je až z roku 1992. Připomínám tento příběh proto, abych mladším ročníkům na konkrétním příběhu jedné knihy přiblížil dobu normalizace, ve které se politici chovali zcela nenormálně.

Odvážný muž

Pan Jaroslav Seifert byl nejen v mládí význačným představitelem umělecké avantgardy, ale i oblíbeným společníkem a milovníkem bohémských schůzek v pražských vinárnách a neobyčejně laskavý člověk s bystrýma očima a vstřícným úsměvem – to ostatně mohu potvrdit: když jsem ho v šedesátých letech navštívil v Břevnově, v ulici U Ladronky 23, choval se ke mně stejně vstřícně jako ke starším a už slavným kolegům. Byl ale zároveň i odvážný muž: v roce 1946 tvrdě obhajoval sociální demokracii, na jaře v roce 1949, tedy po komunistickém puči v roce 1948, odmítl členství v novém Svazu československých spisovatelů a odešel raději do invalidního důchodu.

V roce 1956 se vrátil na veřejnou scénu a autoritu si získal vystoupením na sjezdu spisovatelů, ve kterém se postavil na obranu vězněných spisovatelů – kvůli tomu nesměl nějakou dobu opět publikovat. Podobně v roce 1969 vystoupil proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa a vyzval lidi, aby Palacha, který se upálil, nenásledovali. Za normalizace se stáhnul do ústraní a jeho díla vycházela pouze v zahraničí a v samizdatu. Počátkem ledna 1986 Jaroslav Seifert zemřel v nemocnici na pražském Strahově. Pohřeb se státními poctami v Rudolfinu hrozil přerůst v protikomunistickou manifestaci, a proto ministerstvo vnitra z příprav pohřbu vyloučilo rodinu.

O jeho rozsáhlém díle se nezmiňuji, protože o něm jste se všichni učili ve škole. Uvedu jen první sbírku Město v slzách z roku 1921 a poslední z roku 1983 Býti básníkem. Celé jeho dílo vydává nakladatelství Akropolis a je rozděleno do 16 svazků.

Karel Hvížďala|foto:Jana Přinosilová

Připomínám pana Seiferta ale proto, že 10. ledna 2021 uplyne 35 let od jeho smrti, a proto, že je to náš jediný spisovatel, který obdržel Nobelovu cenu. Další nejvážnější kandidáti Karel Čapek a Milan Kundera ji nedostali.

Autor je publicista