Jiří Pehe: Epidemie koronaviru odkrývá slabiny ve fungování české kultury

Existuje ale celé jedno odvětví, ve kterém dopady vládních nařízení omezujících shromažďování i provoz nejrůznějších institucí způsobí v krátkém časovém horizontu velkou existenční nejistotu, v delším období budou likvidační. Tímto odvětvím je kultura.

V kulturních institucích, zejména v divadelnictví a hudebním průmyslu, u nás pracuje velké množství lidí na „volné noze“. To fakticky znamená, že jsou považováni za osoby samostatně výdělečné činné a jsou placeni na základě jednorázových smluv, jako jsou smlouvy o dílo a podobně. V praxi to pak vypadá tak, že tito lidé, stejně jako drobní podnikatelé obecně, nepožívají stejné pracovněprávní ochrany, které se dostává zaměstnancům.

Nejsou peníze

Čtěte také

Petr Šabata: Co udělá koronavirus s ekonomikou a co je nejdůležitější

Českou kulturu svírá dlouhodobě nedostatek financí. Pro ty kulturní instituce, které fungují jako příspěvkové organizace financované z rozpočtů měst nebo státního rozpočtu, popřípadě dostávají granty, nemusí být několikaměsíční paralýza kulturního sektoru likvidační. V případě takto financovaných divadel jde o jakési divadelní prázdniny.

Jenže vedle těchto institucí existuje celá řada soukromých divadelních i hudebních souborů, popřípadě galerií, které na státní či municipální finance nedosáhnou. Často z důvodů, které nejsou zcela transparentní. Živí je vstupné a soukromé dary. Ty šťastnější dostávají alespoň minimální příspěvky od municipalit, kde působí. Je zřejmé, že několikaměsíční výpadek v příjmech ze vstupného je pro ně potenciálně likvidační.

V posledních dnech na tuto skutečnost upozornili v emotivních vyjádřeních jak šéf a majitel pražského Divadla Na Jezerce Jan Hrušínský, tak majitel pražského Divadla Bez zábradlí Karel Heřmánek. Představitelé Asociace nezávislých divadel se v minulých dnech sešli s ministrem kultury Lubomírem Zaorálkem, aby hledali způsoby, jak by jim stát mohl případně pomoct. Daleko se ale nedostali.

Heřmánek se obrátil na zastupitele hlavního města Prahy s dopisem, ve kterém upozorňuje na dlouholeté pokřivení systému financování divadel a žádá hlavní město o pomoc. Ani on se ale nedotkl jiného závažného problému. Tím je skutečnost, že jak divadla, kterým stát nebo města přispívají na jejich činnost, tak ta zcela soukromá, najímají většinou herce i technický personál na smlouvy, které nezakládají regulérní pracovní poměr.

Šedá zóna

Čtěte také

Pravděpodobnost hospodářské recese kvůli koronaviru u nás hraničí s jistotou, varuje ekonom Kovanda

V mnoha případech se jedná o mnohokrát kritizovaný „švarc“ systém, kdy herec v divadle vystupuje i zkouší, využívá jeho pracovních pomůcek, a měl by tedy mít pracovní smlouvu, která nutí zaměstnavatele, aby za něj odváděl příspěvky do systému sociálního a důchodového pojištění. Tito umělci i podpůrný personál se nyní ve světle vládních opatření musejí spolehnout sami na sebe a období, kdy nepracují, mohou často překlenout jen s pomocí půjček.

Herci, kteří mají štěstí, že pracovní smlouvy mají, se mohou organizovat v hereckých odborech, takzvané herecké asociaci. Ta by teoreticky mohla a měla zastupovat ve složitých situacích, jako je současná krize, všechny herce. Jenže její představitelé narážejí na argumenty zaměstnavatelů i státu, že herce, kteří nemají zaměstnanecké smlouvy a působí vesměs jako osoby samostatně výdělečně činné, zastupovat nemohou.

Na podobné argumenty narážejí herecké odbory i v situacích, kdy se snaží bojovat se snahami produkčních společností nabízet nevýhodné nebo diskriminační smlouvy. Tyto společnosti se navíc hercům organizovaným v odborech často raději vyhýbají, protože vůči hercům pracujícím jako osoby samostatně výdělečně činné jsou v silnější pozici.

Jiří Pehe|foto: Tomáš Roček,Český rozhlas

Když si situaci shrneme: financování české kultury jako takové je nesystémové a pracovní vztahy kulturních institucí s lidmi, které najímají, připomínají džungli. Dokud se celý systém kvůli vládním opatřením nezastavil, tak nějak navzdory této džungli fungoval. V krizi spojené s koronavirem má ale dlouhodobé podfinancování kultury i přehlížení často diskriminačních praktik v zaměstnávání umělců potenciál zlikvidovat nejen mnoho kulturních těles, ale také přivést do těžko řešitelných existenčních problémů nemálo umělců.

Autor působí na New York University Prague