Jindřich Šídlo: Zeman nebourá vládu, ale stát

Státníci v jeho věku často přemýšlejí, jakou stopu ještě chtějí zanechat v dějinách své země či planety. A stejně tak uvažuje i Miloš Zeman. Rozhodl se, že ještě před odchodem na politický odpočinek zničí stát, o nějž má nepopiratelné zásluhy. Nebo ho aspoň co nejvíc poškodí.

Jan Vávra: Naše země směřuje k ústavnímu puči

• Upravit
• Smazat

Prezident Miloš Zeman by podle 36 procent lidí měl s výměnou na postu ministra kultury počkat na vyjasnění situace.

A je celkem jedno, jestli to dělá z čisté stařecké pomstychtivosti, kvůli obchodním zájmům svého okolí nebo ve službách cizí mocnosti. Naposledy to ukázal odmítáním odvolat ministra kultury Staňka, jak mu to navrhnul předseda vlády.

A ačkoliv česká ústava v některých svých pasážích nechává určitou volnost, prostor pro jednání a fantazii, protože, jak říkali někteří její otcové, „není to návod k automatické pračce“, zrovna tady je tak jednoznačná, že by to po konzultaci měli pochopit i prezidentův mluvčí s kancléřem. 

Jenže tady už ani moc nejde o řešení jedné vládní krize, která dopadne celkem s jistotou tak, že Andrej Babiš bude vládnout dál. Zeman se rozhodl ústavu ignorovat, protože proti sobě nemá sílu, která by mu v tom zabránila. 

Rozhodující střet se blíží

A při vší úctě, téhle svévoli nahrávají i všechny ty úplně vážně míněné průzkumy veřejného mínění, jaký minulý týden nabídnul Český rozhlas a v nichž se kladou obyvatelstvu zcela vážně otázku typu: „Měl by prezident dodržovat ústavu?”

Petr Hartman: Zeman se mýlí, vlády se nemění jen po volbách

• Upravit
• Smazat

„Vlády se mění v demokratické svobodné společnosti demokratickými svobodnými volbami, a nikoli demonstracemi,“ tvrdí Miloš Zeman.

Andrej Babiš se sice tváří jako neohrožený suverén a klíčový evropský státník, který po esemeskách „svolává premiéry Vé čtyřky“, jakmile se ale přiblíží prezidentovi, stává se z něj ustrašený submisivní introvert, vedle nějž vypadá Bohuslav Sobotka jako ten nejrozhodnější předseda vlády, jehož tato země za posledních 10 let poznala.

Přitom už i Babiš musí tušit, že každý jeho ústupek si prezident vykládá nikoliv jako gesto spojence, ale jako slabost, kterou časem ztrestá. I když jejich soužití vypadá málem bezproblémově, není to tak.

Špatně maskovaný konflikt jsme zažili už v případě zpravodajských služeb, Zemanovy permanentní útoky na BIS nebo Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost nemůžou nechat v klidu žádnou zodpovědnou vládu, i když její předseda stravuje velkou část své energie starostmi o své soukromé záležitosti.

Jan Gruber: O banánové slupce aneb Chvála neschopnosti

• Upravit
• Smazat

Spatří-li člověk kráčející po chodníku před sebou banánovou slupku – poučen klasickými groteskami a dětskými animovanými pohádkami – zpozorní.

A tím zdaleka nekončíme. Prezident Zeman stačil v posledním období zatroubit k útoku na Českou televizi, jejíž zásadní problém pro něj spočívá v tom, že se nechová jako kombinace Parlamentních listů a televize Barrandov. Nebo na Senát, který by nechal „vyhladovět“.

Zní to jako jeden z mnoha nepovedených „bonmotů“, prezidentův záměr je ale zřejmý. Bez souhlasu horní komory nelze změnit volební zákony ani celou ústavu, na níž mimochodem Zeman už dvakrát přísahal. Senát vládnutí v Česku nebo jeho ovládnutí komplikuje – a tak Zeman (a není v tom sám) útočí na jeho legitimitu.

A pojďme dál. Státní zastupitelství podle prezidenta řídí „nevýrazný úředník“, kterého už měli odvolat a výsledkem práce celé soustavy jsou pak maximálně „nezdaněné kabelky paní Nagyové“, jak prezident nazývá poněkud přestřelený zásah na Úřadu vlády v roce 2013 – aniž by přitom zmínil, že paní Nagyová-Nečasová byla též pravomocně odsouzena za zneužití tajné služby. Dobré vědět, co se na Hradě považuje za skutečně závažný případ.

Týden očima Petra Schwarze: Krize nejen ústavní

• Upravit
• Smazat

Minulou neděli se na Letenské pláni v Praze sešlo více než čtvrt milionu lidí na největším protivládním protestu od listopadu 1989.

Slyšeli jsme od prezidenta už několikrát, že se na náměstích českých měst dnes demonstruje proti výsledku svobodných voleb. Nelze popřít, že se nemalá část veřejnosti skutečně těžce smiřuje s tím, že je někdy od roku 2013 permanentně na „poražené“ straně. A ano, Andreje Babiše se tato země nezbaví jinak než ve volbách.

Ale lidé, kteří teď trochu zoufale protestují proti duopolu moci Zeman – Babiš, se taky snaží říct, že si přejí, aby i ty příští volby byly minimálně stejně svobodné jako ty minulé. Čímž si už dnes vážně nemůže být nikdo příliš jist, i když si můžeme s nadějí namlouvat, že do Maďarska máme ještě celkem daleko. 

Kdyby ale bylo jen na Zemanovi s Babišem, už tam dávno jsme. A jak by to pak mohlo vypadat, nám jako teaser nabídla Babišova ministryně spravedlnosti a Zemanova důvěrnice Marie Benešová, která s rozzářeným úsměvem vzkázala opozici, že mnoho kritiků zná z policejních odposlechů.

Jiří Pehe: Problematický rok Babišovy koaliční vlády

• Upravit
• Smazat

Druhá vláda Andreje Babiše, kterou jmenoval 27. června 2018 prezident Miloš Zeman, čelila od začátku problémům, které nemohl překonat ani sebelépe napsaný vládní program, ani sebelepší výkon.

Nic podobného nezaznělo v českém parlamentu 30 let, a pokud Benešová tenhle svůj vtípek, jak to pak vysvětloval její mluvčí, přežije, můžeme si být jisti, kam míříme.

Česká demokracie je přes všechny pochybnosti docela robustní – její brzdy a pojistky vybudované v oněch často karikovaných 90. letech stále ještě fungují. Prezident Zeman ruku v ruce se svým podřízeným pomocníkem, premiérem Babišem nám ale dávají až příliš často najevo, že se rozhodující střet teprve blíží a že to už asi nebude úplná legrace.

Autor je šéfkomentátor serveru Seznam Zprávy