Jana Šrámová: Šeříky

Až když olízne jazyk nové číslovky zeměkouli dokola až po poslední datovou čáru, je v našem globalizovaném vnímání Silvestr dokonán. Přesně tímhle si vysvětluju, proč rachejtle práskají už tolik hodin před půlnocí a tolik hodin po ní. Z čirého kosmopolitismu.

Časové zmatení v oslavách se netýká ovšem zdaleka jen Silvestra. Například já už druhý týden slavím konec války. Před pár lety jsem totiž vedla s tchyní podnětnou debatu o podnebních podmínkách. Protože strávila většinu života v beskydském podhůří, kde je nástup jara trochu opožděný, otevřeně zpochybňovala pravost záběrů rozjásaných žen, jak kladou na sovětské tanky šeříkové kytice. To přece ještě vůbec nekvete! Ač se mi celá její florálně-detektivní teorie dost líbila, musela jsem ji nerada upozornit, že u nás v teplých krajích nejsou šeříky na 8. května nic neobvyklého.

Od té doby to podvědomě sleduju každý rok. A začínám mít naopak důvodné podezření, že ve skutečnosti byla Praha osvobozená výrazně dřív, jen se to jakousi ekonomicky motivovanou mocenskou konspirací proláklo až o několik týdnů později. V letošním splašeném jaru jsou šeříky uprostřed parků a slunečných zahrad v plném proudu od půlky dubna, ba dokonce se rozjíždí už i ten v hlubokém stínu dole pod naším obývákovým oknem.

Ta vůně je silnější než datum v kalendáři, než kladení věnců, a tak dějepisu natruc slavím konec války v předstihu. Polykám prášky na alergii a myslím na sklo, co jsem hmatala v babiččině ruce, ze spojeneckého náletu na Prahu, na jejího bratra bez oka. Na všechnu tu literaturu o šoa, ze které člověk nemůže spát. Na americké velkofilmy, po kterých to jde líp. Na ty v zimě ledové, v létě rozpálené děti lidického pomníku. Myslím na válku, kterou jsem nezažila a která měla být přece poslední. Myslím na Evropu, která se víceméně drží. A doufám, že si ruské tanky z nostalgie nevyjedou letos zase na šeříky.

Zatímco příští týden budu mít patrně jiný program, dneska jsem toho plná. S válkou si nikdo nemůžeme být jistí, ale šeříky nezastavíš.