Jan Vávra: Individuální odpovědnost a šíření koronaviru

Na druhou stranu houpačka, na které se ČR v boji s nákazou pohybuje od jarního premiantství k podzimnímu propadáku, vypovídá i o chování celé naší populace tváří v tvář nákaze. A bohužel se ukazuje, že lid víceméně kopíruje chování své vlády a pohybuje se ve svých postojích od zdi ke zdi.

Čtěte také

Petr Holub: Kde udělali s koronavirem chybu

Na jaře řadu zahraničních pozorovatelů nadchl způsob, jakým se Češi vypořádali s nebezpečím nákazy a nedostatkem roušek. Chovali jsme se disciplinovaně a s entusiasmem šili roušky, které vláda zapomněla nakoupit. Dnes je ale jasné, že to byl výsledek kolektivní úzkosti, kdy se politikům a epidemiologům podařilo lidi pořádně vystrašit. Když se ale potom delší dobu nic vážného nedělo, kouzlo hrozeb vyprchalo a v populaci převážila normální nedisciplinovanost a zlehčování nebezpečí. Dnes už lidé na hrozbu koronaviru moc nevěří a o varování expertů si většinou myslí takříkajíc své.

Bez příkazů ani ránu

Současný stav je – samozřejmě mimo jiné – také důsledkem toho, že naše populace ignoruje pouhá doporučení nebo varování. Jak je možné, že v jiných státech, jako je Německo nebo Švédsko, stačí, když politici nebo experti jen něco doporučí a lidé se podle toho chovají?

Čtěte také

Epidemiolog Prymula: Reprodukční číslo je mezi 1,6 a 1,8. Roušky se vrátí do všech aktivit pod střechou

Právě to, že se třeba švédská vláda mohla spolehnout na individuální odpovědnost občanů a na jejich dodržování pravidel vzdálenosti od ostatních a dobré hygienické chování, je důvodem, že dnes Švédsko, které jsme na jaře odsuzovali, hlásí nejméně nakažených od března a že za posledních deset dní tam na koronavirus zemřel jen jeden člověk.

Češi jsou ovšem zvyklí se podřizovat jen zákazům a příkazům. A to ještě velice vynalézavě vymýšlejí, jak je obejít. Toto chování má samozřejmě své historické kořeny a příčiny. Příliš dlouho za nás rozhodoval vždy někdo jiný, takže jsme si zvykli nechat odpovědnost na jiných a podřídit se příkazům. Těch málo desetiletí, kdy jsme si mohli vládnout sami, nestačilo na to, abychom se naučili sami se chovat odpovědně.

V hlavní roli osobní odpovědnost

Výjimkou jsou samozřejmě okamžiky, kdy se národa zmocní kolektivní emoce, ať již pozitivní – jako často bývá nadšení pro nějakou naši novou dějinnou roli –, nebo negativní – jako je strach. Pak se dokážeme chvíli chovat skutečně odpovědně. Ale jakmile emoce z nějakého důvodu opadnou, zděděné vzorce chování se vrátí. Není to asi nic mimořádného, protože podobný přístup k osobní odpovědnosti za své chování a k dodržování psaných i nepsaných pravidel můžeme pozorovat i v ostatních postkomunistických státech.

Je pravda, že stát v boji s epidemií zatím selhává i v oblasti komunikace s občany, tedy v edukaci o rizicích a ovlivňování společenských postojů vůči epidemii. Přitom podle prognóz epidemiologů se epidemie v naší zemi už vymkla kontrole a žádnou politickou akcí se v dohledné době pod kontrolu nevrátí.

Jan Vávra|foto:Khalil Baalbaki,Český rozhlas

Ale právě proto mohou události, které nás s největší pravděpodobností čekají, přinést i zkušenosti, které budou ve svém důsledku pozitivní. Nakonec si třeba uvědomíme, že o tom, jak moc a jak rychle se bude nákaza šířit, rozhodne především odpovědný přístup každého z nás.

Autor je komentátor Českého rozhlasu