Jan Lipold: Varování profesora Cepla Babišově vládě
Čirou náhodou jsem nedávno narazil na to, co kdysi v jednom rozhlasovém rozhovoru říkal profesor Vojtěch Cepl, jeden z autorů české ústavy.
Cituji ho: „Řeknu vám něco, co považuji za strašně důležité. V moderních komplexních a propojených společnostech, kde jsme na sobě všichni závislí, je lhaní nebo lhaní si do kapsy, přikrašlování, zakrývání chyb, prostě netransparentnost příšerně nebezpečná.
Čtěte také
Staré primitivní společnosti naopak lži docela dobře snášely. Všimněte si, že v Desateru není zakázáno lhát. Je tam jenom: nepromluvíš křivého svědectví. Moderní soustavy pravidel by určitě vyžadovaly, aby se začala přísně pěstovat pravdomluvnost. Jinak nepřežijeme, protože jsme na sobě ohromně závislí. A když někdo zalže, když jsou třeba někde nějaké bakterie a vyvolá to pandemii, nebo opožděně signalizuje nějakou krizi, důsledky můžou být dalekosáhlé. Prostě by se mělo pěstovat, že se nemá lhát. Ne že normální je nelhat. Lhát je trestné.“
Profesor Cepl zemřel v roce 2009, ale jako by mluvil o tom, s čím se teď tak těžce potýkáme. Zvolil jako příklad pandemii, právě v souvislosti s ní varuje před lhaním, lhaním si do kapsy a netransparentností! Neboli před tím, co se už všeobecně bere jako podhoubí druhé vlny, která v Česku zuří s takovou silou.
Stresující pocit proměnlivosti světa
Rozvinutá nedůvěra a neochota dodržovat vládní opatření a epidemiologická doporučení, na kterou si stýská premiér Babiš, zase jen ilustruje to Ceplovo „jsme na sobě ohromně závislí“.
Čtěte také
Kdo „my“? Občané a stát, občané a výkonná moc. Od ní nejdřív přicházelo lakování věcí narůžovo, vystřídané různorodými ad hoc soubory nařízení, vyhlašovanými zásadně v jiný den, než bylo přislíbeno. Z druhé strany, od občanů, je ozvěnou despekt a tendence zařídit se po svém. V tom, co se právě smí a nesmí, a hlavně proč, se stejně orientují jen zasvěcení.
Netransparentnost, před kterou varuje Vojtěch Cepl, jako kdyby byla pro české řízení boje s pandemií naopak principem.
S tím souvisí ještě jeden faktor, který v roce 2020 hraje větší roli než za Ceplových časů: a tím je nejistota. Násobně vyšší internetizace společnosti znamená i vyšší informační zátěž jednotlivců, množství podnětů a rozbití soustředěné pozornosti. Stresující pocit proměnlivosti světa je mnohem naléhavější.
Čtěte také
Za pandemie se tohle všechno ještě nasvěcuje prudkými reflektory. Chybějící strategie, nepřesvědčivá a rozporuplná prohlášení – zatímco píšu tyto řádky, ministr školství se na Twitteru domáhá rozhodnutí, jak dlouho zůstanou školy zavřené, zatímco ministr vnitra už prohlásil, že dlouho –, to všechno nejistotu a nervozitu stupňuje. Zbytečně.
A nejistota je nejen zátěží běžného života, ale také jedním z hlavních problémů ekonomiky – chápe to vůbec vláda, když dokola opakuje, jak chce ekonomiku ušetřit ztrát? Podle mě ne.
Pokud jde o naše myšlení, nemají salámovou metodou zaváděná, pozdní a přitom překvapující opatření proti hrozivým číslům a grafům tu nejmenší šanci. Jedinou jistotou, kterou stát zprostředkovává, jsou momentálně strašidelné statistiky, bohužel.
Autor je šéfkomentátor serveru Seznam Zprávy
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
