Jan Fingerland: Unesené Alávitky zůstávají mimo zorné pole

Když povstalci vedení současným prezidentem Ahmadem Šarou dobyli Damašek, pro všechny Syřany začala nová éra bez diktatury. Zejména příslušníci náboženských a etnických menšin se ale obávali jak případného rozvratu, tak i vzestupu sunnitského islámského extremismu.

Čtěte také

Jan Fingerland: Konec kurdského snu

Týkalo se to křesťanů, Drúzů, Kurdů, a samozřejmě také Alávitů. Těch více než ostatních. Byli spojení se svrženým režimem – i rodina Asadů patří k alávitské komunitě.

Jde o jakousi pomstu na bývalých vládcích. Současně je radikálněji naladění sunnité vnímají jako heretiky nebo jinověrce.

Neviděné ženy

Tato obava byla opodstatněná, projevilo se to nejsilněji během pogromů na alávity vloni v březnu, během nichž zahynulo podle různých odhadů 1200 až 1600 lidí. Tyto krvavé události doprovází pomalý, méně viditelný, a západními médii skoro neviděný fenomén, únosy alávitských žen.

Různé syrské, domácí i exilové organizace evidují desítky případů, ale skutečné číslo je pravděpodobně mnohem větší. Oběti i jejich příbuzní se obávají o případech mluvit, nebo také sehrává roli stud a obava o dopad takové události na rodinnou čest.

Únosy žen se začaly množit krátce po svržení Asada, a od té doby zcela neustaly. Podle dostupných dokumentů se týkají žen od tří do čtyřiceti let. Někdy se po unesených slehne země, v jiných případech jsou obětí sexuálního násilí, případně se ozvou vyděrači s požadavkem výkupného, nebo jsou ženy dále prodávány zájemcům.

Čtěte také

Jan Fingerland: Nová Sýrie, staronové problémy

V některých případech mají únosy zřetelně náboženský podtón. Pachatelé jsou příslušníci sunnitských radikálů, drtivá většina obětí jsou příslušnice alávitské komunity, a únosci jim to dávají najevo.

Mluví o nich jako o nevěřících, nebo jsou označovány jako „válečné zajatkyně“, což je právní termín z minulosti, který vítězi dává práva nad ženami poraženého soupeře.

Dívky, které se dostaly na svobodu, tvrdí, že část pachatelů mluví iráckou arabštinou, nebo jsou to cizinci, kteří mluví arabsky s akcentem. Jde tedy pravděpodobně o džihádisty, kteří do země přišli v souvislosti se syrskou občanskou válkou, a zůstali v Sýrii.

Výjimka nebo pravidlo

Fenomén unášení alávitek bývá srovnáván s praxí poraženého Islámského státu, který se takto zaměřil především na členky jezídské komunity v Iráku. S tím někteří odborníci nesouhlasí, tvrdí, že případů je mnohem méně a věc je méně systematická.

Podle jiných zvěsti prý rozdmýchávají přívrženci minulého režimu. Členové Al-Kaidy a jejích odnoží, včetně Šarova hnutí Haját Tahrír aš-Šam, se prý málokdy uchylovali k praxi unášení žen. K únosům většinou dochází na venkově, kde není takový dohled z centra.

Čtěte také

Šaru vnímají možná lépe v zahraničí než v Sýrii. Menšiny mají z jeho vlády strach, říká výzkumník

Vzniká otázka, jak hluboce je do věci zapojen současný režim prezidenta Ahmada Šary. Není pravděpodobné, že jde o iniciativu podporovanou shora, ale pachatelé mohou pocházet z řad „vítězů“, a těží z toho, že nad nimi není silný dohled, a že dosud panuje atmosféra beztrestnosti.

Oběti i jejich rodiny opakovaně vypověděly, že policie únosy vyšetřuje laxně, unesené ženy zesměšňuje a rodinám tvrdí, že zmizelé ve skutečnosti odešly za svými milenci a stydí se to říci otevřeně. Někdy také ztratí zájem o další postup, pokud zjistí identitu pachatelů.

Jan Fingerland|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Historici tvrdí, že únosy alávitských žen ze strany sunnitských sousedů jsou ve skutečnosti mnohem starší tradicí, sahající do osmanských dob, ale za diktatury Asadů bylo příliš nebezpečné se jich dopouštět.

To se předloni změnilo. Současný režim v každém případě těží z toho, že Západ chce mít v Damašku čitelného partnera, a nehodlá na něj příliš tlačit v otázkách, která se Evropy nebo Ameriky bezprostředně netýkají.

Autor je komentátor Českého rozhlasu