Jan Fingerland: Proč je nominace předsedy Evropské komise nevyhnutelně dřina

Sídlo Evropské komise v Berlaymontu
Sídlo Evropské komise v Berlaymontu

Snad nikdy nebyla volba šéfa Evropské komise tak napjatá, tak protahovaná a tak ostře sledovaná, jako tentokrát. Je to nedostatkem demokracie, nebo její přemírou?

Evropě chybějí osobnosti. Osobně by se mi líbili Kurz nebo Rutte, jenže nekandidují, říká europoslanec Vondra o budoucím šéfovi Evropské komise

Alexandr Vondra

Po několikahodinové pauze se k jednacím stolům vrátili šéfové vlád členských zemí EU, aby nakonec bylo jednání přerušeno do další schůzky v úterý v 11 hodin. Dohodnout by se měli na obsazení klíčových institucí EU, zatím rozhodnutí nepadlo. Podle europoslance za ODS Alexandra Vondry to bude velmi těžké vyjednávání, na které moc času nezbývá.

V každém případě proces nominace budoucího možného „předsedy evropské vlády“ působil trochu bezútěšně. Jednání se vleklo, odehrávalo se mimo dosah veřejnosti a navíc dlouho bez výsledku. Pro veřejnou tvář Evropské unie, a zejména Evropské komise, rozhodně ne to pravé ořechové.

Proceduru navíc kompromitovala snaha propojit předjednání jména potenciálního šéfa Evropské komise, které představitelé členských zemí předloží ke schválení Evropskému parlamentu, s dohodou o obsazení dalších klíčových míst: od předsedy Evropské rady, přes předsedu samotného Evropského parlamentu, až po prezidenta Evropské centrální banky. Pokus věci uhladit a urychlit se nezdařil, právě naopak.

Handlováním k demokracii

Operace, která jednomu britskému komentátorovi připomněla smlouvání na trhu, zvláště kontrastovala se zdánlivě demokratickým a svižným postojem Evropského parlamentu. Jeho členové se v novém složení v úterý sešli poprvé, mnozí z nich jsou tam navíc noví. Evropský parlament čekal na evropské lídry, zda se dohodnou na jméně nástupce Jeana-Clauda Junckera, s tím, že výsledek tohoto předvýběru zohlední při volbě svého vlastního předsedy, aby se nikdo necítil zkrácen na svých právech.

„Policajt“ Timmermans dohlíží na dodržování práva, a to vadí Polsku i Maďarsku, míní analytik

Frans Timmermans

Celou noc strávili šéfové států a vlád zemí Evropské unie v Bruselu debatami o tom, kdo bude v příštích letech stát v čele klíčových unijních institucí. Podle jedné z možných variant by se předsedou Evropské komise stal její nynější místopředseda a kandidát evropských socialistů Frans Timmermans a předsedou Evropského parlamentu pak volební lídr vítězných lidovců Manfred Weber.

Když už do v úterý večer vypadalo, že žádné konkrétní jméno v Bruselu nepadne, oznámili europoslanci, že si tedy ve středu zvolí svého předsedu bez ohledu na to, kdo bude nominován do čela komise. Tím jen posílili pocit, že Evropská rada a snad i Evropská komise nadále trpí pověstným demokratickým deficitem, a navíc nedostatkem akceschopnosti, zatímco Evropský parlament, vlastně jediná evropská instituce, jejíž složení ovlivňují přímo voliči, je jejím opakem.

Paradoxní je, že se lídři evropských zemí vlastně snažili celou věc usnadnit, urychlit, a snad i zdemokratičtět. Přinejmenším v tom smyslu, že i když bylo o nominaci kandidáta na komisaře možné rozhodnout takzvanou posílenou většinou, převládla snaha dosáhnout maximálního konsenzu a alespoň vytvořit pocit, že zájem žádného státu nebyl převálcován. Konec konců, Nizozemce Timmermanse si přály tři ze čtyř nejlidnatějších členských zemí, a přesto neprošel. I opuštění principu „spitzenkandidátů“ je možné vnímat jako ústupek od autoritativního přístupu.

Každému něco

Výběr kandidáta na šéfa komise také znesnadňovalo kličkování mezi snahou uspokojit všechny politické bloky, všechny regiony, včetně východu Unie, a také dosáhnout určité parity mezi zastoupením mužů a žen. Můžeme jen spekulovat, do jaké míry byla nominace německé ministryně Ursuly von der Leyenové ovlivněna právě tím, že je žena, nebo také tím, že její jméno padlo za pět minut dvanáct.

Jan Fingerland

Při nářku nad tím vším je snadné zapomenout, že politika spočívá právě na tom všem – zákulisních dohodách, výměnách protislužeb, vyjednávání a vyčkávání. Je příznačné, že nejsnazší dohoda byla na obsazení postu prezidenta centrální banky, nominována byla respektovaná expertka, Francouzka Christine Lagardeová.

Jenže v tom to právě je, politika není totéž, co rozhodování odborných otázek nebo řízení firmy. Je to převážně úmorné hledání shody s protivnými lidmi na druhé straně.

Spustit audio

Související