Jan Fingerland: Nejvyšší soud vrátil Izrael o tři měsíce zpátky

Čtěte také

Jan Fingerland: Ve válce múzy mlčí, ale filosofové mluví

Reforma, se kterou přišla současná vládní koalice, nemohla být kontroverznější, protože poslala do ulic statisíce lidí. A nynější rozhodnutí o ní nemohlo být těsnější. 15členný nejvyšší soud měl paradoxně rozhodnout o omezení vlastní pravomoci, jak o tom odhlasovala vláda i parlamentní většina. A rozhodla skutečně na ostří nože, poměrem osm ku sedmi.

Konkrétně to znamená, že dosud jediná část soudní reformy, kterou se pravicové vládě podařilo prosadit, zároveň padla pod stůl. Původní záměr byl sérií zákonů omezit pravomoc nejvyššího soudu nulifikovat zákony i vládní rozhodnutí, usnadnit parlamentní většině rozhodnutí soudu přehlasovat a získat pro něj větší vliv na obsazování nejvyššího soudu, jenž je současně soudem ústavním.

Nepřiměřená přiměřenost

Čtěte také

Jan Fingerland: Izraelci v Gaze nasadili umělou inteligenci. Je dost chytrá?

Nejměkčím cílem byl princip „přiměřenosti“ či „vhodnosti“, který soudcům nejvyššího soudu dával do ruky velmi volně interpretovatelný nástroj proti vládě a parlamentní většině. Ten byl schválen vloni v létě a nyní padl, a to těsnou většinou.

Existovaly i další možnosti, včetně vrácení zákona Knesetu, aby zmírnil jeho vyznění, úplné zrušení principu přiměřenosti nebo užší výklad vládního zákona, který by omezil jeho působnost, jak požadovali tři konzervativní soudci.

Mnohem menší pozornost se věnuje jinému aspektu hlasování, a to faktu, že soud se tím de facto vyslovil i o vlastní pravomoci. Tentokrát celých 13 z 15 soudců, tedy naprostá většina, ve svých rozsudcích konstatovalo, že Nejvyšší soud má právo přezkoumávat takzvané „základní zákony“, tedy normy, které slouží jako provizorní ústava.

Čtěte také

Jan Fingerland: Co chtějí Palestinci? Z průzkumů to není vždy lehké zjistit

Rozhodnutí má řadu problémů, včetně toho, že různí soudci použili k podpoře svého stanoviska velmi odlišné argumenty, jež se mohou vzájemně vylučovat. Do nedávné doby předsedkyně soudu Ester Chajutová se opřela o vlastní doktrínu „neústavních ústavních dodatků“, které odporují židovskému a demokratickému charakteru státu.

Oproti tomu Jael Wilnerová se odmítá odvolávat na tento princip formulovaný Vyhlášením nezávislosti, tedy kvaziústavním textem, a opírá se o jeden rovněž kvaziústavní Základní zákon o soudnictví, který definuje úlohu justice a též zmiňuje korpus dosavadního výkladu.

Šaráda pokračuje

Čtěte také

Jan Fingerland: Jak se nenápadně mění válka v Gaze

Jinou potíž představuje skutečnost, že hlasování dopadlo těsně a dva ze soudců, kteří hlasovali pro zrušení vládního zákona, jsou od října v „justičním důchodu“ – totiž zmíněná Chajutová a Anat Baronová.

Obě využily možnost do tří měsíců po odchodu ze soudu hlasovat o zákonech, jejichž projednávání začalo za jejich působení. Zastánci vládní linie tedy chápou rozhodnutí soudu na poslední chvíli, navíc uprostřed války, jako účelové.

Pokud by tedy vláda přišla se zákonem do parlamentu znovu a získala souhlas, při dalším rozhodování Nejvyššího soudu by už zákon prošel. To by mohlo dále podkopat důvěryhodnost rozhodnutí Nejvyššího soudu do budoucna.

Jan Fingerland|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Příznivci soudní reformy, včetně předkladatele zrušeného zákona, ministra spravedlnosti Jariv Levina, mluví o tom, že hodlají dále bojovat o nějakou podobu reformy soudu. Považují ji nikoli za protidemokratickou, jak tvrdí její kritici, ale naopak za posílení demokracie.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu a debata o tom, co dál, připomněla, jak vypadal Izrael před loňským 7. říjnem. Jak se říká v jiné souvislosti, vypadá to, jakoby nic nezapomněli a nic se nenaučili.

Autor je komentátor Českého rozhlasu