Jan Fingerland: Koronauti v prymulácích neboli Jak čeština chytla koronavirus

Nechme stranou otázku, jestli je to vědomá strategie, nebo neovládnutelné puzení ze všeho dělat legraci. Jestli je to pokus o únik, nebo naopak projev zdravého postoje k realitě. Možná jak kdy. Jisté je, že tři nebo čtyři měsíce mimořádného stavu se projevily lavinami obvykle velmi vtipných reakcí na Facebooku, ale také v každodenní konverzaci.

Ne všechna nová slova se ujala a ne všechno člověk může zaslechnout, zvlášť když je sám přinucen setrvat doma – neboli na „prdomu“, tedy práci doma. Tato nedobrovolná „koronténa“ představovala pro řadu lidí velkou výzvu. Z některých zaměstnanců se stali „nezaměstnanci“. Někteří prožili chvíle obav, když přečkali nemoc, ze které se ovšem vyvinul pouhý „skoronavirus“, nebo dokonce jen nějaká „rýmula“.

Ve spárech infodemie

Čtěte také

Dnešní čeština je mnohem víc vzrušující než ta před rokem 1989, chválí jazykovědec

Jiní museli pod jednou střechou se svými dětmi podstoupit trýznivou „haranténu“, zatímco další znepokojeně sledovali rostoucí „korosádlo“, případně nadužívali „kotravirus“ v podobě alkoholu. Úlevu mohli najít třeba při sledování televizního kanálu pro pamětníky, přezdívaného „kmetflix“.

Kdo se díval na televizi, byl zejména zpočátku vystaven nekonečnému koronavirovému zpravodajství neboli „infodemii“, během které se na obrazovce střídali nejrůznější „virozvěsti“. Při sledování této „koronovely“ mohl ledaskoho zachvátit „koronabsťák“, stesk po starých dobrých časech před „koronavirválem“.

Byly to doby, kdy jsme nemuseli řešit konflikty s „kovidioty“. Tedy buď těmi, kdo hromadili zásoby a prožívali „šopokalypsu“, nebo naopak neopatrným jednáním ohrožovali naše zdraví. Pokud jsme sami byli v očích jiných přemrštěně hákliví, mohli nás považovat za „koronácky“.

Těch pár týdnů bylo ale samozřejmě frustrujících – zejména když se kontakt s rodinou nebo přáteli odehrával jen v „netcafé“, tedy po internetu. Teprve když se objevily první „rouškomaty“, mohli jsme vyrazit do ulic. Cestou jsme potkávali nezodpovědné „respirožce“, kteří nosili respirátor jen na čele, nebo lidi s „trouškou“, rouškou nasazenou jen ledabyle.

Čtěte také

Miloš Šenkýř: Skloňování zákona, který rozvolní češtinu

Vůbec nejhorší byli „rouškokazové“, kteří se odmítali přizpůsobit. Možná ale jen nechtěli pořád „dabovat roušku“, tedy vysvětlovat, jak se u svých už tak nesrozumitelných výroků pod látkou tváří. Teď je spíš problém s „rouškomily“, kteří zůstali ve fázi, kdy se po nemocnicích pohybovali „koronauti“ v ochranných oděvech neboli „prymulácích“.

Většinu momentálně spíš znepokojuje, že budou muset v létě k vodě v „trojdílných plavkách“, tedy i s rouškou, nebo že při návratu z ciziny budou muset podstoupit „koronoskopii”. Uvědomělí varují před „koronormalizací“, tedy že se demokracie ocitla v „koronténě“, uvalené za pomoci lidí propadlých „koronismu“.

Jak nám narostl zobák

Skoro všechna zde zmíněná slova jsem vyloupil ze stránky Cestina20.cz, neobyčejně zábavného i informativního portálu o soudobém českém jazyce. První koronavirový pojem se tam objevil někdy v lednu a chvíli trvalo, než ho následoval další, až se pak objevovala jen koronaslova a zdálo se, jako by i čeština chytla virus. Teď už nakažlivá slova řídnou a i podle toho se zdá, že epidemie mizí. Nemizí ale hravost a tvořivost uživatelů češtiny.

Jan Fingerland|foto:Khalil Baalbaki,Český rozhlas

Z poslední doby se mi zalíbil „alexit“, tedy úprk před otázkou položenou v cizím jazyce, „ubalgin“, tedy marihuana ubalená a kouřená za účelem úlevy od bolesti, nebo „telenevěra“, kdy se partner tajně dívá na seriál bez nás. Jsou to ale všechno jen takové hrátky lidí, kteří nemají co dělat, a tak tráví své dny v předražených pražských podnicích zvaných „kaviárny“.

Autor je komentátor Českého rozhlasu