Jan Fingerland: Když dva dělají totéž

9. červenec 2024

Největší audioportál na českém internetu

Keir Starmer při první tiskové konferenci v Downing Street z pozice premiéra | Foto: Claudia Greco, Reuters

Jan Fingerland: Když dva dělají totéž

Britové a Francouzi volili svůj parlament krátce po sobě. Podobnost nespočívala jen v tom, že šlo o náhle vypsané volby ve dvou velkých evropských státech. A koneckonců, mezi oběma událostmi byla i řada výmluvných rozdílů.

Podobnost nepochybně spočívá už v tom, že na obou stranách kanálu se jednalo o vzpouru většiny voličů proti dosavadní vládě. Způsobu vládnutí a možná i establishmentu, v některých případech i celému systému.

Čtěte také

Mnohem víc emocí jsme viděli ve Francii než v Británii, přestože tam šlo o střídání u moci po celých 14 letech konzervativní vlády. Roli asi nehrály jen rozdíly v mentalitě, ale i vědomí britské Labour Party, že směřuje k jasnému a asi zcela nezvratnému vítězství. Ve Francii pak šlo o drama do poslední chvíle.

Souviselo to s rozdílnými účinky volebního systému, ale i s odlišnou politickou kulturou. Až do nedávna se zdálo, že se anglosaské politické instituce, založené na jednokolovém většinovém systému, zbláznily, a začaly produkovat bláznivé výsledky – minule si Britové mohli vybírat třeba mezi Borisem Johnsonem a Jeremy Corbynem, o dění v USA nemluvě.

Zleva do středu

Tentokrát vedl britskou Labour Party vypočitatelný a mnohem centrističtější Keir Starmer, Konzervativní stranu Rishi Sunak, politik mnohem srozumitelnější, než byl Johnson, ale také takový, který v očích veřejnosti šanci už dostal a nevyužil ji. Británie tedy vstupuje do nové éry s jasnou většinou a silným předsedou.

Čtěte také

Francouzský systém, založený na dvoukolové volbě, se snaží odbourávat extrémy jinak. Letos byl paradoxně jedním z hlavních témat boj proti extremismu, tedy tomu pravicovému, takže volby skončily úspěchem Nové lidové fronty, pod její hlavičkou se za vítěze může považovat levicový extremista Jean-Luc Mélenchon. 

Možná vznikne vláda s účastí krajní levice, neméně pravděpodobné je, že Francie s parlamentem rozdrobeným na tři znepřátelené bloky, nebude schopna sestavit žádnou vládu. A bude řešit budoucnost celého politického systému páté republiky.

Krajní levice a pravice ve Francii mají společné i to, že nemají moc kvalifikovaných osobností, které by mohly pověřit uskutečněním programu. A vlastně asi program, který by bylo možné realizovat – a pokud nebude realizován, je to možná ještě ta lepší varianta.

Ovoce nespokojenosti

Ovšem i v Británii se objevili skeptici, podle kterých Labour Party nedostatečně využila pobyt v opozici k přípravě na vládnutí, anebo že část volebních slibů jsou velmi špatné nápady.

Čtěte také

Případně, že se corbynovská krajní levice dostala k moci po Starmerových zádech. Pořád ale platí, že v Británii mají díky jasné většině mnohem větší šanci na efektivní vládnutí.

Obojí volby splnily trend, podle kterého se poslední hlasování v západním světě odehrávají ve dvojím duchu: Za prvé v nespokojenosti – ať už ji způsobuje deindustrializace pod vlivem globalizace, špatná rozhodnutí z minulosti, dopady covidu, migrace, nebo cokoli jiného. 

A za druhé, že stále větší roli hrají otázky identity. Francouzská krajní levice i pravice, které dohromady získaly desítky procent, nabízely útěšnost ztotožnění s nějakou skupinou, se stranou nebo jejím příběhem. Dokonce i francouzští centristé apelovali na „republikánské tradice“.

V Británii je tento trend možná slabší, i když i tam si konzervativci pohrávají s nově objevenou „anglickou identitou“ – a i tam, podobně jako ve Francii, sehrály důležitou roli zdánlivě podružné otázky, jako je válka v Gaze a postoje muslimských voličů.

Jan Fingerland

Labouristé také po dlouhé době pokořili na severu dosud dominantní Skotskou národní stranu, i když zde hrály roli i nahodilé okolnosti, jako je chaos v SNP, vedené neschopným politikem. Starmer by ale drtivě vyhrál i bez skotské Labour Party – díky nekompetentním anglickým konzervativcům. 

Britové a Francouzi jsou nadále geografickými sousedy. Jinak je ale dělí docela velký příkop. Nebo spíš kanál.

Autor je komentátor Českého rozhlasu