Jan Fingerland: Evropa se rve na kusy
Žádný kontinent není tak blahobytný a poklidný jako Evropa. Ale žádný si tolik nepotrpí na existenční a existenciální krize.
Sotva jsme překonali rozvrat evropské jednoty způsobený krizí eura, rve Evropu na kusy otázka imigrace.
Merkelová neveze ze summitu tlačítko, které zastaví migraci. Dohoda CSU stačit nebude, myslí si komentátor Schuster
Premiéři a prezidenti zemí Evropské unie po devítihodinovém jednání schválili v noci na pátek změnu přístupu k migraci. Unijní lídři se shodli na vzniku center pro migranty na severoafrickém pobřeží i v Evropě. V nich by se posuzovaly případy lidí zachráněných ve Středozemním moři a rozhodovalo o tom, kdo má právo na mezinárodní ochranu.
V témže okamžiku, kdy evropští politici ohlašovali pokrok v řešení tohoto problému, utonulo u libyjských břehů asi sto lidí a Malta prohlásila, že uzavírá své přístavy pro další plavidla s lidmi vylovenými z bárek na moři. Poté, co přijala jednu loď, kterou předtím odmítla Itálie, nemůže si prý být jistá, kolik jich ještě dorazí. Lepší ilustraci obtíží tohoto problému asi neexistuje.
Dohoda, kterou v půl páté uzavřela evropská sedmadvacítka, spočívá na přiznání, že cestou k vyřešení problému je příchozí udržet na opačném břehu Středozemního moře. Skoro by se dalo říci, že evropští lídři objevili Afriku.
V tomto smyslu má pravdu maďarský premiér Orbán, když říká, že summit Evropské unie je vlastně potvrzením dosavadních tvrzení Visegrádské čtyřky. Ne nutně vždy co do obsahu, ale co to směru, kterým Evropa právě kráčí.
Tři krize Evropy
Na první pohled se zdá, že obrat o rvaní Evropy na kusy je příliš silný. Lze rozlišit nejméně tři krize, které pouta tížící Evropu dohromady skutečně napínají k prasknutí. A jasná odpověď na jednu krizi jen způsobuje napětí v některém z dalších vnitroevropských pout.
Thomas Kulidakis: Západnímu Balkánu do Evropské unie nepomáháme
Evropská unie se rozhodla o jeden rok odložit začátek přístupových jednání s Albánií a Bývalou jugoslávskou republikou Makedonií.
Je tu zásadní socio-kulturní otázka, kolik Evropa snese příchozích, zejména příchozích z jiných kultur. Otevřít tuto otázku neznamená posilovat fašizující tendence, ale právě naopak, brát jim vítr z plachet. Je zřejmé, že západ a východ Evropy mají na absorpční kapacitu svých společností odlišný názor.
S tím souvisí druhá rovina krize. Vedle „identitárního“ rozpadu Evropy je tu „geograficko-politický“ rozpad na několik zón právě ve vztahu k otázce imigrace. Západ kritizuje východ za nedostatek soucitu a solidarity, a východ zas západ za nedostatek empatie k postkomunistickým obavám. Je to vztah plný upřímného nepochopení, až se člověk ptá, zda jsme opravdu jeden kontinent.
Adam Černý: Unie má kompromis o migraci, ale příliš křehký
Vnějškově nahlíženo by se dalo tvrdit, že právě skončený unijní summit nebyl nijak výjimečný.
Současně se vynořil jih jako zóna, která prosazuje vlastní názor – tato zóna nemluvila nahlas, dokud imigranti směřovali na sever do Německa. Německo a Švédsko, dosud prototypický vstřícný západ – či snad sever – však už samy trpí vnitřním napětím na hranici snesitelnosti. Jednotný není ani jih, kdopak bere na vědomí, že Portugalsko je ochotno přijímat více lidí, než kolik k němu směřuje?
Je tu ještě vnitřní evropské pnutí, řekněme, „morální“. Dohoda z minulé noci už zcela otevřeně uvažuje o přenesení celého přijímacího a azylového řízení mimo Evropu. To je něco, co před pár lety požadovalo několik - prý – radikálů. Dnes je to myšlenka schválená na mezinárodním summitu. Ovšem typicky bez jakéhokoli organizačního zajištění. A ještě chvíli bude trvat, než ji někdo začne uskutečňovat.
Nevítané volby
Znamená to podnikat nepříjemné kroky, například zřizovat v severní Africe tábory, z nichž nebude možné jen tak odejít. A dívat se občas stranou, když se tam bude dít něco nepříjemného. Evropa už tuto věc dříve delegovala na Muammara Kaddáfího a již to nějakou dobu opět mlčky dělá Itálie, teď to ale bude přiznaná a otevřená politika – je to popření evropských norem ve jménu záchrany evropské stability.
Zatím také platilo pravidlo, podle kterého kdo se dostal do Evropy, už byl vlastně nevyhostitelný. Kdo bude chtít tento mechanismus chtít přetnout, bude muset začít dělat takové věci, jako je zatýkání a násilné vyhošťování neúspěšných žadatelů o azyl. Tam zatím také ještě Evropa není.
O zákulisních dohodách se zdrojovými zeměmi, často zkorumpovanými diktaturami, ani nemluvě. Je ovšem zřejmé, že čím bude Evropa permisivnější, ne vůči pronásledovaným, ale vůči uchazečům o lepší život, tím více jich bude přicházet.
Jaká je nejlepší, nebo alespoň nejméně špatná cesta k řešení problému, je těžké radit. Pokud je předpokladem pro řešení zmíněných tří krizí to, že evropští politici začnou klást problémy a jejich řešení na stůl, a nikoli pod stůl, pak se přece jen něco na summitu stalo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
