Evropská unie se rozhodla o jeden rok odložit začátek přístupových jednání s Albánií a Bývalou jugoslávskou republikou Makedonií.
Pro pochopení celé situace je dobré rozlišit oficiální důvody odmítnutí od těch faktických. Velkou roli totiž hraje také chování států, které přistoupily do unie od roku 2004. A strach nejen z vnější, ale také vnitřní unijní migrace.
Pravděpodobně kouzlem nechtěného se stalo, že srbský prezident Aleksandar Vučić v rozhovoru s britským deníkem Financial Times poměrně přesně vystihnul, jakým způsobem může Česká republika a ostatní státy posledního velkého přistoupení pomoci a zároveň uškodit státům západního Balkánu v jejich unijních ambicích.
Ministři zahraničí členských zemí totiž už před unijním summitem vše předjednali. Optimistickou náladu zklamali na základě stanovení předběžných podmínek, které je potřeba během příštích dvanácti měsíců splnit. Podle oficiálního prohlášení musí Tirana a Skopje pokročit v boji s korupcí, organizovaným zločinem a zlepšit stav právního státu a soudního systému v obou zemích.
Jedná se o reformy, které oba státy zcela jistě potřebují. O tom svědčí už jen probíhající soudní procesy s bývalým premiérem Republiky Makedonie Nikolou Gruevskim. Je obviněný z řady přečinů, korupce a zneužití veřejných prostředků počínaje, nezákonnými odposlechy novinářů a opozice konče. Nebo případ teď už bývalého albánského ministra vnitra, který se údajně měl podílet na obchodu s drogami.
Ale vzhledem k stávajícím reáliím v jiných zemích, které členy Evropské unie jsou, by dané nedostatky neměly být překážkou pro zahájení přístupových jednání už teď. Jejich principem je totiž právě podpora žádoucích změn a stabilizace budoucích členských zemí.
Rumunsko a Bulharsko jsou stále předmětem monitorování evropské exekutivy kvůli korupci, problémy Polska a Maďarska s liberální demokracií a právním státem mluví také samy za sebe. U nás pak pravidelné aféry se zneužíváním evropských fondů. Nárok na budoucí členství navíc samotné přístupové rozhovory nezakládají. To dokazuje případ Turecka.
Aby Evropa mohla účinně kontrolovat ilegální migraci, potřebuje nejen jednotnou azylovou politiku, ale také „systém flexibilní solidarity“.
Pravý důvod rezolutního postoje Francie a Nizozemska, které se postavily proti mínění naprosté většiny ostatních členských států i evropských institucí, je následující. Za prvé údajné „zbrklé“ přistoupení Bulharska a Rumunska v roce 2007. Za druhé pak postoj některých členů přistoupivších v roce 2004, s nimiž je prý nesnadná domluva a jednání.
A za třetí obava, že se Paříž, Amsterdam, ale i další státy budou muset potýkat s příchodem obyvatel Albánie a Republiky Makedonie. Tak, jako v době našeho přistoupení, kdy se strašilo „polským instalatérem“ a podobně.
Za odporem Britů k imigraci a jejich rozhodnutím o brexitu byl totiž z velké části právě nesouhlas s pracovní migrací z východní Evropy. Co se obav z šíření organizovaného zločinu týká, Albánie i Republika Makedonie se těší bezvízovému styku už skoro deset let. Kdo tedy chtěl do unie přijít, už v ní je.
Pokud ale nedojde k reformě rozhodovacích procesů v Evropské unii, aby se dalo snáze domluvit i v počtu skoro 30 členů, nezvládne se migrace a nepřekonají stereotypy, lze očekávat, že i za rok se najde důvod, proč o západní Balkán evropský klub nerozšiřovat.
Každopádně jsme zatím svým působením v unii moc státům západního Balkánu nepomohli. A to je to přitom prý naše zahraničně politická priorita. A co se těch stereotypů týká - platí, že si třeba do omrzení můžeme říkat střední Evropa. Dokud ale budou lidé na Západě názoru jiného, nic se nezmění.
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
