Jan Fingerland: Avneryho lekce

20. srpen 2018

Během života stačil být radikálem nacionalistickým i mírovým, a svou nejednoduchou pozici si užíval. Uri Avnery, izraelský levicový novinář a politik, odešel symbolicky v době, kdy dějiny potvrdily i vyvrátily mnohé z toho, co v životě říkal a dělal.

Uri Avnery se koncem 30. let jako patnáctiletý stal příslušníkem extremistické židovské organizace v době, kdy páchala násilné činy proti arabským civilistům. Po druhé světové válce se stal pacifistou, aby se během izraelské války za nezávislost v roce 1948 stal hrdinou boje nového státu o samotnou existenci, protože ji chápal jako boj na život a na smrt.

Jsou to jen některé ze zdánlivých rozporů v životopisu muže, který se narodil v roce 1923 v Německu, a kdyby v roce 1933 nepřišli k moci nacisté, možná by v něm strávil zbytek života. Jeho osudem bylo stát se jedním z nejvýraznějších opozičních hlasů v izraelském veřejném životě v mnoha otázkách.

Vizionář kontra realita

Pro mezinárodní publikum byla nejzajímavější jeho pozice k palestinské otázce. Stal se hlasatelem myšlenky, že by vedle židovského státu měl vzniknout ještě jeden arabský, tedy nezávislá Palestina. Chápal to jako otázku spravedlnosti, ale i jako způsob, jak umožnit i samotnému Izraeli pokojnou existenci do budoucnosti.

Vrátí se někdy miliony Palestinců do Izraele, jak chce hnutí Hamás? Podle odborníků je to utopie

Izraelskou zeď vnímají Palestinci jako rasistickou

Pochopit problém mezi Izraelem a Palestinou je pro běžného Čecha nadlidský úkol. Musíte totiž zapátrat hluboko v historii. V roce 1948 uteklo a bylo vyhnáno na 700 tisíc Palestinců, kteří dnes mají přes 5 milionů potomků.

Tuto vizi propagoval dávno před tím, než se stala v Izraeli běžnou myšlenkou, ba dokonce hlavním proudem, protože se k ní, byť možná jen rétoricky, hlásí i Benjamin Netanjahu. Snažil se o komunikaci s představiteli Palestinců a v roce 1982 dokonce osobně navštívil Jásira Arafata, šéfa Organizace pro osvobození Palestiny v jeho tehdejším sídle v libanonském Bejrútu.

Avnery vycházel celý život z přesvědčení, že utopie není sprosté slovo a že tak, jako Izraelci nejdříve nevěřili na jednání s egyptským prezidentem Sadatem a pak s ním uzavřeli mír, zrovna tak se jednou dohodnou i s palestinským vůdcem.

Avneryho obdivovatelé a spolupracovníci mluví o tom, že byl vizionář a prostě předběhl svou dobu. Izraelští politici Rabin a Peres se více než deset let po Avnerym s Arafatem také setkali a dohodli na postupném ustavení nezávislé Palestiny – shodou okolností na toto pondělí připadá přesně 25. výročí dokončení dohod z Osla.

Uri Avnery a Jásir Arafat

Současně Avnery čelil silné kritice, na jeho osobu radikálové spáchali několik útoků a někteří poslanci tvrdili, že jednáním s Arafatem spáchal vlastizradu. Pomineme-li politicky a emocionálně motivované nepřátele, přesto zbydou kritici jiného druhu.

Například s Jásirem Arafatem se setkal v době, kdy to ještě byl regulérní terorista a jak se později ukázalo, nikdy nehodlal s násilným bojem přestat. Naopak není jasné, zda hodlal přistoupit na princip dohod z Osla, který by zcela zastavil boj za zničení Izraele. Ani dnes se nezdá, že by se vznik Palestinského státu dal považovat za nejlepší cestu k uklidnění situace, jakkoli ani ta současná není uspokojivá.

Očima nepřítele

Kolem Avneryho panuje určitá nejasnost, budeme-li hovořit o jeho vnímání v evropském nebo americkém světě. Avnery byl představitelem určitého proudu v izraelském, a obecně židovském politickém, intelektuálním a duchovním životě. Ten přichází s absolutními požadavky na vlastní stranu a nehledí přitom napravo ani nalevo – tak například činili už bibličtí proroci.

Někdy je činnost takových mužů a žen obdivuhodná a důležitá. Jindy sehrávají úlohu užitečných idiotů – jak se pak ukazuje, když se výroky těchto osobností stávají nástrojem v boji proti Izraeli, sionismu, nebo rovnou Židům. To je vidět například na právě vrcholící krizi kolem debaty o antisionismu a antisemitismu v britské Labour Party a některých židovských hlasech v ní.

Jan Fingerland

Sám Avnery se považoval za idealistu a provokatéra pro dobrou věc. Právě on - v útlém mládí přívrženec židovského nacionalistického podzemí - kdysi napsal, že rozdíl mezi „bojovníkem za svobodu“ a „teroristou“ je jen otázkou perspektivy.

Desítky let strávil tím, že se snažil o takové tezi přesvědčit ostatní Izraelce. S jen velmi omezeným úspěchem. Přesto se s ním lidé, jako je pravicový prezident Rivlin, loučili jako s velkým bojovníkem za svobodu vyjadřování a za lekci, že na skutečnost se dá dívat z různých úhlů – třeba i očima nepřítele.

Spustit audio