Jak StB honila „závadovou mládež“: Závadový byl režim, ne „máničky“, myslí si Stárek

23. červenec 2018

Dlouhé vlasy, to bylo velké téma mezi mladými lidmi od 2. poloviny 60. let minulého století. V komunistickém Československu se mužům s dlouhými vlasy říkalo „máničky“. A protože byli jiní, ocitli se na seznamu tzv. závadové mládeže. Ve světě dnešní jinakosti je to opravdu příběh z minulého století…

Proč se právě dlouhé vlasy staly takovým tématem, kterému bylo věnováno tolik energie a úsilí ze strany státu? Badatel a host pořadu František Stárek uvažuje: „Myslím, si, že ty vlasy byly atributem svobody. Mladí lidé chtěli svobodně žít, svobodně se projevovat a nošení dlouhých vlasů byla jedna z těch věcí, které chtěli dělat. A právě proto, že jim to bylo tak vehementně zakazováno, tak si to chtěli vyvzdorovat a prosadit.“

Pořad připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu je badatel František „Čuňas“ Stárek.

Rok 1966 přinesl velkou kampaň a represi proti dlouhovlasým. V dokumentu pro členy ÚV KSČ se můžeme dočíst: „V září 1966 byla na celém území ČSSR provedena opatření proti některým negativním projevům určité části mládeže, reprezentovaného především ‚vlasatci‘. Z rozboru vyplývá, že problém ‚vlasatci‘ neexistuje izolovaně.“

Následovaly nejrůznější vyhlášky měst, kam všude vlasatí nesmějí. V Poděbradech to byly nejen ubytovny a hotely i všechny lázeňské objekty, ale také prostory náměstí a parku, divadla, kina, knihovny a další kulturní zařízení ve městě.

František Stárek dodává: „Tímto způsobem reagovala i jiná města, ale i odborové organizace, školy, podniky – všude tam, kde měli na mladé kluky páku. Když se neostříháš, nebudeš připuštěn ke zkouškám. Když se neostříháš, nebudeš moci být zaměstnán v této práci. To bylo normální vydírání. A dokonce to rozdělovalo rodiny. Znám případ muzikanta, kterého v noci matka ostříhala, on se ráno zvedl a do té rodiny se už nikdy nevrátil.“

Podobně se chovali také policisté na ulici, kteří rozjeli „hon na máničky“ a dlouhovlasé kopali na ulicích a dokonce je stříhali. Reakcí byla demonstrace v září 1966 na pražském Václavském náměstí, kde dotyční vykřikovali heslo: „Vraťte nám vlasy“. Policie dvacet demonstrantů pozatýkala, čtrnáct jich bylo odsouzeno, z toho sedm nepodmíněně do vězení, délka trestů byla mezi čtyřmi až osmnácti měsíci.

Akce s kamarády v Osvračíně, 80. léta

Svým textem Provolání k dlouhým vlasům se vyjádřil také hudebník a výtvarník Milan Knížák, který byl hlavní postavou proslulé skupiny Aktual: „Lidé s dlouhými vlasy jsou označováni za zvrhlé, výjimečné, pitomé, mají kvůli tomu potíže v zaměstnání, na školách, kdekoli. Proto se obracím ke všem s vlasy na ramena! Ať nezůstává jen při dlouhých vlastech. Jsme-li vyčleňováni ze společnosti kvůli tak prosté věci, jako jsou delší vlasy, je to patrně známkou, že je společnost chorobná, že její reakce jsou naprosto nenormální, její projevy nesmyslné… Proto ještě více bourejme přehrady nesmyslnosti.“

Odkud se oni dlouhovlasí ale vzali? Pamětníci vzpomínají, že v roce 1964 přestali mladí lidé nosit „Elvise“ a začali nosit „Beatles“. Taková byla cesta nejen k módě, ale především k jinému životnímu stylu, který charakterizují dlouhé vlasy. Komunistický režim se jich opravdu velmi obával, a tak je tehdejší propaganda líčila jako špinavé, asociální, narušené jedince. A tak to české máničky opravdu lehké neměly.

Jejich dlouhé vlasy se pak staly prostředkem k tomu, aby na dotyčného komunistický stát pohlížel jako na protivníka daného režimu. Hon na máničky byl nejen ve zmiňovaném roce 1966. Na konci 60. let sice došlo k útlumu, ale stát s novou razancí nastupuje spolu s normalizací. Vedení československé televize v roce 1970 dokonce rozhodlo, že zpěváci a další vystupující s dlouhými vlasy nesmějí na obrazovku. Jejich revolta netrvala dlouho, jak vzpomínal ve svém deníku Pavel Juráček, filmový režisér a scénárista: „Gott vzdoroval tři dny a nakonec se odebral k holiči. Vašek Neckář mi včera říkal, že se ostříhat nedá… Samozřejmě, že dá. Všichni se posléze postaví před mikrofon ostříhaní.“

Josef Rössler

Kdo se nezařadil a neposlechl, ocitl se mezi „závadovou mládeží, která byla vedena jako volná mládež, a to byl protiklad proti mládeži organizované,“ vysvětluje František Stárek. Další aktivity estébáků navazovaly na politická zadání, a to „nějak se zbavit závadové mládeže“, mezi kterou tzv. máničky patřily. Jinou dimenzi pak tento „hon“ dostává spolu se skupinami The Plastic People of the Universe, DG 307 a politicky vykonstruovanými procesy v roce 1976. A to už je jen kousek od vzniku opozičního uskupení Charta 77.

Mohli být vůbec lidé závadoví jen kvůli svému zjevu? „Závadový byl režim, ten systém. A závadová mládež znamená, že něco páchá. Ale bylo to naopak: byli přínosem, protože po jejich linii vedla ta červená linie kulturnosti a svobodomyslnosti,“ odpovídá František Stárek.

autor: ide
Spustit audio

Související