Jak se KSČ učila odsuzovat, vylučovat a hledat vnitřní nepřátele. O dějinách komunistů ve 20. letech
Když v roce 1921 KSČ vznikla odštěpením od sociální demokracie, čekalo ji brzy to samé – štěpení. Číslovka 21 byla ostatně pro stranu významná i proto, že tolik podmínek přišlo od Kominterny, zastřešující komunistické organizace, jejíž vedení představovali ruští bolševici. Československá KSČ si proto musela k Moskvě najít cestu. Jak komplikované to bylo, mapuje druhý díl série Soudruzi, která je věnovaná dějinám komunistů u nás.
Při svém vzniku do sebe KSČ nasála radikální levici z různých směrů, převážně šlo o bývalé sociální demokraty v čele s pragmatickým Bohumírem Šmeralem přes anarchokomunisty okolo básníka Stanislava K. Neumanna až po vyškolené sovětské revolucionáře typu kladenského Aloise Muny.
A tak se strana od počátku na máločem shodla, snad kromě jediného – jsme komunisté a nechceme být jenom levicoví sociální demokraté. Kapitalismus a Československá republika jsou sice naše hrací hřiště, ale chceme je časem odstranit, protože jak hospodářský systém, tak tento stát považujeme za špatný.
Čtěte také
Jednota do jisté míry panovala i v tom, že má jít o stranu nadnárodní, proto také mezi jejími vůdci najdeme třeba i libereckého Němce Karla Kreibicha.
Zásadní podmínkou, na které se strana začala štěpit, bylo přijetí takzvaných Jednadvaceti podmínek Kominterny, čili zastřešující organizace komunistických stran. Ta sice formálně sdružovala různé komunistické strany v mnoha zemích Evropy, ale prakticky její vedení pochopitelně drželi v ruce sovětští komunisté, tedy strana bolševiků.
Okolo přijetí podmínek Kominterny se ve straně ve 20. letech odehrála mnohá slovní a dnes by se řeklo i mediální bitka. V čem byl problém?
Kdo je tady frakcionář
Možná to zní nelogicky: proč by se strana, která se od začátku chtěla podobat ruským bolševikům, měla ještě víc bolševizovat?
V tom byl právě ten háček. Pod heslem bolševizace se myslelo jediné – přitvrdit vůči oponentům, nejenom těm vně strany, ale i těm uvnitř. Padesátá léta jsou ještě daleko, ale pokud si jde o odsuzování, vylučování a následné popravování spolustraníků a neustálou politiku hledání vnitřního nepřítele, pak to rozhodně nezačalo až po druhé světové válce. To všechno tam bylo od téměř od začátku.
Čtěte také
V podstatě už po celá dvacátá léta se v KSČ odehrává boj s různými vnitřními frakcemi, které ale jsou z principu Moskvou v podstatě zakázané.
Tehdy se také zrodí pojem, jehož praktické naplňování bude zdrojem neustálých vnitrostranických napnelismů a krizí, totiž demokratický centralismus.
Velmi zjednodušeně se dá popsat takto: diskutovat můžeme uvnitř strany, ale navenek musíme držet basu kvůli jednotě a kvůli zdání, že u nás ve straně je všechno v pořádku. A okamžikem přijetí usnesení a přijetí nové stranické linie se jimi musíme začít přísně držet, i kdybychom byli stokrát přesvědčeni, že máme pravdu my a ne strana.
Právě na přelomu 20. a 30. let se nejspíš zrodila ta svým způsobem obludná zásada: Lépe je mýliti se se stranou, než mít pravdu proti straně.
Rozhodne Moskva
Názorově obstát bylo tím těžší, že instrukce z Moskvy se často měnily. A o tom, že je někdo frakcionář, pochopitelně rozhodoval především aparát Kominterny a často až ex post, když se naskytla potřeba se někoho zbavit.
Čtěte také
První vlna vylučování nastala už po kongresu Kominterny v roce 1924, následně o rok později vypukne v KSČ takzvaná Bubníkova aféra, při které je ze strany vyloučen pražský tajemník Josef Bubník. Důvod? Pro něj je míra poslušnosti Moskvě už v tu chvíli příliš velká a neskousnutelná.
O pár let později budou následovat další. Zajímavá je v tu chvíli úloha Bohumila Jílka, předsedy strany, který se na pár let ujme kormidla, ale protože přitvrzování bolševické politiky provádí spíš verbálně než činy, bude za pár i on smeten ostrými „karlínskými hochy“ v čele s Klementem Gottwaldem, kteří, jak praví klasik, se už opravdu „nezakecají“.
Kde se vzali karlínští kluci
Nová stranická elita, to byli Gottwald, Jan Šverma, Václav Kopecký, Rudolf Slánský, v polovině 30. let vyloučený Josef Guttmann a další ostří funkcionáři, kteří se od dosavadních lídrů KSČ výrazně lišili jak věkem, tak povahovým založením.
Čtěte také
Všichni se narodili na přelomu století, a když do strany vstupovali, bylo jim pod třicet. Neměli už sociálně demokratickou zkušenost a jejich představy o nutnosti měnit svět byly ještě daleko radikálnější než u jejich předchůdců. Často měli hubené sociální a rodinné zázemí – typicky Gottwald – a karlínský sekretariát se jim stal prakticky domovem.
Moskva na ně nevsadila hned, ale oni prokázali natolik houževnatou funkcionářskou výdrž a elán, že se nakonec stali černými koni strany.
Pátý sjezd KSČ v roce únoru 1929 se odehrál už zcela v jejich režii a tím byla takzvaná bolševizace KSČ dokonána. Ve stranické historiografii to byl ikonický moment, protože otěže převzal Klement Gottwald, až do konce éry komunismu v roce 1989 prakticky nekritizovatelná osoba, pokud vynecháme krátkou reformní epizodu konce 60. let.
Zůstaneme avantgardou
Výsledek bolševizace byl pro stranu tvrdý, ale mohla na něj být i svým zvláštním způsobem pyšná. Po Gottwaldově uchopení moci ve straně se odehraje přesně to, co se odehrát muselo – z dosud relativně svobodomyslné strany odešly tři čtvrtiny členů, zbylo asi třicet tisíc věrných.
Z masové strany se tak stane revoluční avantgarda, což se kupodivu zásadně neodrazí na volebních výsledcích: KSČ přišla o necelou čtvrtinu voličů, i tak získala ve volbách 1929 přes tři čtvrtě milionu hlasů, což bylo víc než desez procent.
Manifest sedmi. Nebo Zásadní stanovisko?
Převrat v KSČ v letech 1928 až 1929 nenechal chladnými skupinu intelektuálů, kteří podepsali leták protestující proti novému vedení. Byla to zvučná jména – Jaroslav Seifert, Ivan Olbracht, Helena Malířová, S. K. Neumann (!), Josef Hora, Marie Majerová a Vladislav Vančura.
Čtěte také
Málo se dnes ovšem ví, že na takzvaný Manifest sedmi reagovalo dalších asi deset básníků a spisovatelů, kteří naopak nové Gottwaldovo vedení podpořili. Paradoxně mezi signatáři daleko méně známého textu nazvaného Zásadní stanovisko k projevu „sedmi“ nalezneme ty, se kterými později komunistická strana za jejich loajalitu zamete – jsou mezi nimi třeba Karel Teige nebo Vladimír Clementis, který dokonce skončí na popravišti.
Osudy prominentních straníků byly nevyzpytatelné, protože strana si pamatovala.
Mimochodem, ani jeden z těch letáků není dnes zrovna veselé čtení. Oba texty působí dost agresivně a třeba výraz frakční terorista zřejmě patřil k běžné stranické hantýrce. Bylo by zajímavé zjistit, zda si to později Nezval se Seifertem vysvětlili někde v kavárně...
Poslechněte si celé Téma Plus.
V prvním díle jste mohli slyšet o kořenech KSČ mezi českou levicovou politikou.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
