Ivan Fíla: Fobie na výtěr z nosu
To poslední, co jsem potřeboval, byl výtěr z nosu. To ale netušil statný chasník, jinak jeho vizáž nelze popsat, který na mě v odběrové stanici vytasil dlouhou stěrku, jež mi chtěl zavrtat hluboko do nosohltanu.
„Mám fobii,“ řekl jsem.
„Máte co?“
Čtěte také
„Fobii. Na výtěr z nosu. Mám to už od dětství. A mám na to potvrzení.“
„Helejte, chlape, nemám na srandičky čas! Viděl jste, kolik čeká venku lidí?“
„Mám fobii,“ opakoval jsem, „když výtěr, tak jedině z krku.“
„Na krk vám kašlu, ten se dělá dodatečně, hlavní je nos.“
„Tak to lituju, pane doktore…“
„Nejsem doktor.“
„To je jedno, ale v nose se mi nikdo vrtat nebude.“
Muž se otočil, šel ke dveřím, prudce je otevřel, ukázal, ať vypadnu, a křikl: „Další!“
Zůstat v karanténě
Pro jistotu jsem se odebral do dobrovolné karantény, byl jsem v horách, měl jsem klid na práci, takže samota mi nevadila.
Za dva dny zazvonil mobil. Hygienická stanice.
Čtěte také
„Máte pozitivní test na covid,“ oznámila mi žena.
„To není možný, žádný test jsem nedělal.“
„Jste pozitivní, pane. Máte nějaké příznaky?“
„Nemůžu být pozitivní, k žádnému testu nedošlo!“
„Mám to tu černé na bílém. Nařizuji vám dvoutýdenní karanténu.“
Než jsem stačil něco namítnout, žena zavěsila. Skočil jsem do auta, jel na odběrovou stanici, a zarouškovaný až po uši jsem si počkal na chasníka. „Jak to, že jsem pozitivní, když jste mi žádný test nedělal?“
„A co tu okouníte, když jste pozitivní?“ okřikl mě. „Máte bejt v karanténě! Za to vám napálej mastnou pokutu!“
„To jsem já s tou fobií,“ sundal jsem roušku. „Vy si mě nepamatujete? Vyhodil jste mě.“
„Když jste pozitivní, musíte bejt doma!“ otočil se a křikl: „Další!“
Odjel jsem zpátky do hor. Vlastně je to jedno, řekl jsem si, stejně musím psát a nikam bych nechodil. Dal jsem si sklenku vína a s klidnou myslí jsem usnul.
Ze spánku mě však vytrhl divoký sen. Přede mnou se zjevili dva muži: chasník nelékař a drobný Číňan. Oba měli dokrvava zbarvené oči a záludný úsměv na tváři.
„Bacteria killer! Bacteria killer!“ křičeli.
Prsty mi roztáhli nos, zavrtali mi do každé dírky stěrku a náruživě s nimi otáčeli.
Probudil mě vlastní řev. Podkrovním oknem zářil úplněk a já si nepřál nic jiného, než zůstat v karanténě a psát tak dlouho, až ten zmršený virus zmizí.
Autor je režisér, scenárista, spisovatel, fotograf
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.