Ivan Fíla: Muž z Wu-chanu

12. listopad 2020

Poté, co skončil první nouzový stav a naši mocipáni se pyšnili tím, jak jsme se s virem skvěle vypořádali a dali světu zářný příklad, jsem byl na Karlově mostě svědkem euforické oslavy konce pandemie ve stylu Petroniova a Felliniho Satyriconu, velkolepé hostiny u pět set metrů dlouhého stolu s dvěma tisíci hosty. Varování epidemiologů, že covid nezmizel a hrozí druhá vlna, se ignorovalo, lidé chtěli zas normálně žít.

Posléze jsem se po dlouhé době vydal do Frankfurtu, svého druhého domova.

Prošel jsem liduprázdným Letištěm Václava Havla, nastoupil do letadla, kde nás sedělo šest, a přistál v hesenské metropoli. Největší německé letiště bylo sice trochu živější než to pražské, ale v porovnání s normálními časy zelo prázdnotou.

Bacteria killer!

Na zpáteční cestě byla však situace úplně jiná. Lufthansa, která během jarního lockdownu prodělávala milion eur za hodinu a bez devítimiliardové státní pomoci by zkrachovala, nasadila to nejmenší letadlo.

Čtěte také

„Máme tu skupinu Číňanů, přesadila jsem vás do první řady,“ řekla letuška, když jsem jako poslední nastoupil. Pak se ke mně diskrétně naklonila: „Dva jsou z Wu-chanu.“

Pod žlutou rouškou jsem podle očí poznal, že se hořkosladce usmála. V narvaném letadle nikdo nemluvil, vnímal jsem třiatřicet párů čínských očí, které mě upřeně sledovaly.

Usedl jsem vedle drobného mužíka, během letu zápolil s přetlakem v uších a pokaždé se rozkašlal. Pak vytáhl sprej, prostříkal vzduch a v nesrozumitelné angličtině vyštěkl: „Bacteria killer! Bacteria killer!“

Po přistání jsme stáli v uličce a čekali na výstupní mostek. Vtom o mě někdo zezadu zavadil, a když jsem se otočil, viděl jsem jen vypoulené oči mužíka souseda, obličej nafouklý jako vzduchový balón, a než jsem se nadál, přišlo takové HEPČÍK, že mu vylétla rouška a přistála mi na tváři.

Číňan vytáhl sprej, mumlal to své „bacteria killer“, ostříkal mě a omluvně se klaněl.

Žertem jsem utrousil k letušce: „To nebyl ten z Wu-chanu, že?“

Čtěte také

„Byl,“ odpověděla žena. „Doufám, že to všichni ve zdraví přežijeme.“

Když se pak na pohyblivý pás vyvalily obrovské balíky, každý z Číňanů vzal ten svůj a celá skupina se vydala k východu. Tam došlo k hádce s celní správou, ke které se přidal úředník z hygieny a zástupce Lufthansy. Křičeli jeden přes druhého, Lufthansa prý Číňany neměla přepravovat a porušila tím platná opatření. Číňani hystericky křičeli, vytasili papíry a hrozili, že si budou stěžovat u prezidenta. Zda u našeho či čínského, neřekli.

Rychle jsem prošel a zmizel.

Za dva dny, během cesty na Moravu, zazvonil mobil. „Dobrý den, tady hygienická stanice,“ ozval se ženský hlas. „Vaše data nám poskytla Lufthansa. Předevčírem jste letěl z Frankfurtu do Prahy. Je to tak?“

„Ano.“

Čtěte také

„Musíte okamžitě do karantény! A musíte se nechat otestovat na covid-19!“

„Proč?“

„Dva z cestujících jsou pozitivní. Jeden z nich seděl vedle vás.“

V tom okamžiku jsem proklínal nejen všechny Číňany a mužíka „bacteria killer“, ale i Lufthansu a celý svět. To poslední, co jsem potřeboval, byl výtěr z nosu.

Fobie na výtěr z nosu

To ale netušil statný chasník, jinak jeho vizáž nelze popsat, který na mě v odběrové stanici vytasil dlouhou stěrku, jež mi chtěl zavrtat hluboko do nosohltanu.

„Mám fobii,“ řekl jsem.

„Máte co?“

Čtěte také

„Fobii. Na výtěr z nosu. Mám to už od dětství. A mám na to potvrzení.“

„Helejte, chlape, nemám na srandičky čas! Viděl jste, kolik čeká venku lidí?“

„Mám fobii,“ opakoval jsem, „když výtěr, tak jedině z krku.“

„Na krk vám kašlu, ten se dělá dodatečně, hlavní je nos.“

„Tak to lituju, pane doktore…“

„Nejsem doktor.“

„To je jedno, ale v nose se mi nikdo vrtat nebude.“

Muž se otočil, šel ke dveřím, prudce je otevřel, ukázal, ať vypadnu, a křikl: „Další!“

Čtěte také

Pro jistotu jsem se odebral do dobrovolné karantény, byl jsem v horách, měl jsem klid na práci, takže samota mi nevadila.

Za dva dny zazvonil mobil. Hygienická stanice.

„Máte pozitivní test na covid,“ oznámila mi žena.

„To není možný, žádný test jsem nedělal.“

„Jste pozitivní, pane. Máte nějaké příznaky?“

„Nemůžu být pozitivní, k žádnému testu nedošlo!“

„Mám to tu černé na bílém. Nařizuji vám dvoutýdenní karanténu.“

Než jsem stačil něco namítnout, žena zavěsila. Skočil jsem do auta, jel na odběrovou stanici, a zarouškovaný až po uši jsem si počkal na chasníka. „Jak to, že jsem pozitivní, když jste mi žádný test nedělal?“

Čtěte také

„A co tu okouníte, když jste pozitivní?“ okřikl mě. „Máte bejt v karanténě! Za to vám napálej mastnou pokutu!“

„To jsem já s tou fobií,“ sundal jsem roušku. „Vy si mě nepamatujete? Vyhodil jste mě.“

„Když jste pozitivní, musíte bejt doma!“ otočil se a křikl: „Další!“

Odjel jsem zpátky do hor. Vlastně je to jedno, řekl jsem si, stejně musím psát a nikam bych nechodil. Dal jsem si sklenku vína a s klidnou myslí jsem usnul.

Ze spánku mě však vytrhl divoký sen. Přede mnou se zjevili dva muži: chasník nelékař a drobný Číňan. Oba měli dokrvava zbarvené oči a záludný úsměv na tváři.

Ivan Fíla

„Bacteria killer! Bacteria killer!“ křičeli.

Prsty mi roztáhli nos, zavrtali mi do každé dírky stěrku a náruživě s nimi otáčeli.

Probudil mě vlastní řev. Podkrovním oknem zářil úplněk a já si nepřál nic jiného, než zůstat v karanténě a psát tak dlouho, až ten zmršený virus zmizí.

Autor je režisér, scenárista, spisovatel, fotograf

autor: Ivan Fíla
Spustit audio