Ivan Fíla: Bára
„Bára byla úžasná, hrozně jsem ji miloval,“ říká mi v kanceláři pražské nemocnice Na Homolce doktor Kalaš, kterému zanedlouho bude osmdesát a stále poletuje po přeplněných chodbách mezi pacienty jako legendární Alberto Tomba mezi slalomovými tyčemi.
„Chceš ji vidět?“ zeptá se. Z šuplíku vytáhne velkou černobílou fotografii a podá mi ji. „Nejkrásnější holka, co jsem kdy měl.“
Čekám nějakou sexbombu z dávných časů, doktorův hvězdný úsměv, se kterým by udělal kariéru i v Hollywoodu, je dodnes neodolatelný.
„Krásná, co?“ pyšní se.
S úžasem se dívám na podmanivou krásku v náručí mladého doktora.
„Takovou jsi nikdy neměl, viď?“ vybuchne smíchy.
Ne, neměl, říkám si, a na první pohled se do toho uhrančivého stvoření zamiluju. Bára totiž není žena, ale šimpanzice. Doktor ji kdysi dostal k Vánocům od námořníků z Námořní plavby, kde jako lékař pracoval. Zachránil jejich kamaráda, který na lodi prodělal infarkt. Věděli, že miluje zvířata, a tak na trhu ve střední Africe uviděli v kleci přivázané šimpanzí mládě a za lahev whisky je vyměnili.
Vztah na dva a půl roku
„Nic jsem netušil, zavolali mi, že si pro ten dárek musím přijet do Polska, do přístavu,“ vysvětluje doktor. „Co blázníte, kluci, říkám jim do telefonu, přece nepojedu takovou dálku, pošlete mi to.“
„Ne, to nejde, musíš si to vyzvednout osobně.“
A tak milý doktor nasedl do auta a jel do Polska. Když se s mládětem vracel a přijel na hranici, celníci se ho zeptali: „Máte něco k proclení?“
„No, nevím, jestli k proclení,“ odvětil, „ale vzadu někoho vezu.“
Celníci nahlédli do auta, spatřili šimpanzici a mysleli, že se doktor zbláznil. Námořníci ale připravili s pomocí kamaráda, tehdejšího ředitele liberecké zoologické zahrady, všechny potřebné papíry a předali je doktorovi. Ten si pak opičku přivezl domů, a když ji ukázal šokované manželce a řekl jí, že Bára s nimi zasedne ke štědrovečerní večeři jako nový přírůstek do rodiny, žena mu pohrozila rozvodem.
Postupem času si ale opička získala i její srdce. Doktor ji vodil za ruku na procházky, běhal s ní po domě, naučil ji prostírat stůl, seděl s ní u snídaně, Bára pila z hrníčku a jedla z talíře. A jelikož poslouchala jen jeho, musel ji přes den zavírat do klece. Když se pak večer vracel z práce, Bára na něj radostí skočila a pusinkovala ho.
Láskyplný vztah trval dva a půl roku. Bára dospěla, začala mít sílu a být nebezpečná pro doktorovy děti. Nastal těžký okamžik loučení. Doktor byl nucen odvézt Báru do zoo v Liberci, jenže šimpanzice se od něj nechtěla odrhnout.
Pokousala zřízence, a když se ji nakonec podařilo dát do klece, rozplakala se a nenechala doktora odejít. Ten pak za ní jezdil každý týden a opička ho už z dálky vítala radostným křikem, v kleci jej pak líbala tak náruživě, že ho povalila na zem.
„Tehdy jsem pochopil, co znamená opičí láska,“ řekne doktor a podívá se na mě s vlhkýma očima.
I po těch dlouhých letech po Bářině smrti je tu ta malá nádherná šimpanzice stále s ním.
Autor je spisovatel, fotograf, režisér a scenárista
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
